Najít k sobě toho pravého není snadné v mládí, natožpak ve zralém věku. Teď vím, že ve dvou je život přece jen příjemnější.

Můj bratr je starý mládenec a musím popravdě říci, že i když jsou s mým manželem oba stejný ročník, na první pohled by to nikdo neuhodl. S mým mužem to není vždy snadné, ale po těch letech jsme již docela dobře sehraná dvojka.

Volnost miloval

Oběma mým mužům už táhne na sedmdesát. Jenže bratr, který si celý život užíval a chvástal se, že mu je samotnému nejlépe, najednou onemocněl a od té doby to s ním šlo z kopce. Pavel ženy miloval a dokud mu síly stačily, střídal je jako ponožky.

Lítal jak motýl Emanuel „z kytky na kytku“, protože každá voněla jinak krásně, a co by snad mohlo chybět jedné, měla dozajista druhá. Vybíral, přebíral, až si zvykl na svou útulnou staromládeneckou skrýš, v níž mu žádná ženská nemluvila do toho, co má dělat. Zůstal tak sám.

Kaktusy miloval

Krom něho tak jediné živé v jeho bytě byly kaktusy. Možná mu ti zelenošedí vousáči byli blízcí, protože mu připomínali sebe sama. Když si pořídil nový exemplář, sděloval mi to jako tu nejzásadnější věc na světě. „Kdyby sis raději pořídil ženu,“ hudrovala jsem.

„Jen se na sebe podívej, jak pustneš!“ dodala jsem nesmlouvavě. „Mám něco lepšího. Saintpaulii čili africkou fialku. Vím, že ty moje „pichláče“, jak je degraduješ, moc nemusíš. Ale tohle je něco!“

A měl pravdu

Na Pavlově parapetu trůnily tři bohatě kvetoucí květináče. „Mužský a kytky?“ říkala jsem si v duchu, a napadlo mě, že stejně jako se dřív balily ženy na sbírku motýlů, mohl by on nějakou navnadit na ty jeho milované kaktusy. Pak jsme se pár dnů neslyšeli.

„Neozývá se, nic nepotřebuje,“ říkala jsem si. Pak mi volal neosobní hlas z nemocnice: „Leží u nás váš bratr, jste jediná příbuzná. Má těžký zápal plic.“ Letěla jsem hned za ním.

Místo mužského jako hora tam ležela třasořitka s našedlou pletí, jen ty vousy mu rašily jako těm jeho „ostnáčům“.

Rekonvalescentovy tajnosti

Začala jsem se o bratra bát. Po týdnu se ale jeho zdravotní stav náhle a zcela nečekaně zlepšil. Když jsem byla u něho na návštěvě, pípala mu jedna sms za druhou a bratr se při pohledu na mobil připitomněle culil.

„Že ty máš ženskou?“ uhodila jsem na něj. Napřed chvíli zapíral, ale nakonec přikývl. Seznámili se právě díky těm africkým fialkám.

Štěstí, že se potkali

„Kdy jsi mi o ní chtěl říct?“ spustila jsem, ale on mi vysvětlil, že se na to chystal, ale plány mu zkřížila nemoc. Ještě ten den nás přes telefon bratr seznámil a hned jak bratra pustili z nemocnice, jsme paní Ninu pozvali k nám.

Je to normální, prima ženská, blázen do kaktusů jako můj bratr. Je už pár let vdovou s už odrostlými dětmi. Od té doby uběhly dva roky.

Když se konečně nedávno rozhodli, že chtějí bydlet spolu, a začali uvažovat i o svatbě, byl největší problém, kde budou bydlet, aby mohli bydlet i se svými kaktusy všichni pohromadě.

Pěstují úplně vše

Oba měli dvoupokojové byty a ani do jednoho se všichni nevešli. Začali tedy shánět větší byt, až měli nakonec štěstí a koupili si menší zděnou chatku, kousek za městem, ideální k celoročnímu bydlení, navíc s překrásnou zahradou.

Když přestěhovali své chlouby do zimní terasy, konala se slavná svatba. Já šla bratrovi za svědka a jeho Nině zase její sestra. Máme teď krásnou a soudržnou rodinu. Nina má navíc od svých velkých dětí i vnoučata a docela často je i hlídá. Po zahradě se tak prohánějí caparti a je u nich díky nim pěkně veselo.

Pozdě, ale přece

Z mé švagrové a mého bratra se stali krom pěstitelů kaktusů i nadšení zahradníci, takže celou rodinu zásobí čerstvou zeleninou. Všichni jsme teď díky nim i v lepší kondici. Chodíme jim totiž na ty jejich latifundie pomáhat.

Nic lepšího jsem si pro bratra nemohla přát. Je jako vyměněný! Ještě že se našli, byť v pozdějším věku. Fialky od Niny mám doma už i já.

Ivana M. (69), Opava