S manželem jsme se přestěhovali do domku na vesnici. Chtěli jsme si užít klid a pohodu. Ale krátce po nastěhování se stalo něco děsivého.

Nadpřirozený zážitek, ke kterému došlo před několika lety v našem novém domě, přesvědčil o existenci posmrtného života i mého racionálně uvažujícího muže.

Vysvětlení jsem dodnes nenašla

Stalo se to zhruba měsíc po našem nastěhování do vesnického domku. Úplné vysvětlení té záhady dodnes neznám, ale tuším, o co tehdy šlo.

Vždy jsem věřila v nadpřirozeno

V mládí jsem se hodně zajímala o nadpřirozené síly. Věřila jsem tomu, že existuje něco mezi nebem a zemí, ale nikdy se mi nepodařilo spatřit nějaký tajemný jev nebo se setkat s bytostí z jiného světa. Viktor, můj manžel, měl pro mé zájmy shovívavé pochopení.

Sám ovšem v žádné ezoterické jevy nevěřil. Netušil, že jednoho dne, po mnoha letech vztahu, se mnou prožije noc, která mi dá za pravdu.

Domek na vesnici

Poté, co se naše děti osamostatnily, vyměnili jsme s Viktorem bydlení ve městě za život na vesnici. Vždycky jsme toužili bydlet spíše na klidném místě, ale dokud děti chodily do školy, byl život ve městě praktičtější.

Chvíli jsme hledali v inzerátech a zanedlouho narazili na domek, který se nám oběma líbil, takže jsme se dvakrát nerozmýšleli a koupili ho. Byl celkem malý, ale to nám vůbec nevadilo. Nám dvěma bohatě stačil.

U okna se vznášel přízrak

Rychle jsme si s manželem na tu změnu zvykli. Chodili jsme na houby do nedalekého lesa a užívali si ticho a klid. Ale asi měsíc poté, co jsme se přestěhovali, se nám přihodila věc, která nás oba vyděsila. Stalo se to uprostřed noci z pátku na sobotu.

Probudila jsem se trochu zmatená. Byla jsem zvyklá na plynulý spánek a v první chvíli mi nebylo jasné, co se děje. Viktor vedle mě spokojeně oddechoval. Pak mi došlo, že v ložnici nejsme sami. U okna se vznášel jakýsi přízrak studené, světle modré barvy. Měl podobu lidského těla, ale nebylo mu vidět do obličeje.

Byly to halucinace?

Myslela jsem, že se mi to zdá nebo že mám nějaké halucinace. Zatřásla jsem manželem, aby se probudil a potvrdil mi, že přízrak rovněž vidí. Viktor se po chvilce probral, ale to zjevení se mezitím vytratilo.

Připadala jsem si trochu jako hlupák, přesto jsem manželovi řekla, co jsem před chvílí spatřila. Reagoval na to dost posměšně. Trochu se mě to dotklo, ale na druhou stranu jsem se mu nemohla moc divit.

Manžel se už znovu ukládal ke spánku, když se přízrak objevil znovu. Na rozdíl od onoho prvního objevení nyní přízrak doprovázel i ženský hlas.

Proč navštívil právě nás?

Viktor rozsvítil noční lampičku a v jejím světle ona tmavomodrá záře zmizela. Hlas k nám ale dál promlouval. Bylo jasné, že je to duch nějaké ženy. Ptala se nás, jestli si na ni vzpomínáme.

Zatímco Viktor byl z tohoto zážitku naprosto mimo a neschopný jediného slova, já jsem pochopila, že s námi přízrak nemá žádné zlé úmysly. Požádala jsem manžela, aby znovu zhasl lampičku. Chtěla jsem zjistit, čí duše nás to přišla ze záhrobí navštívit.

Marně jsem se ale snažila si to zjevení někam zařadit. Ani hlas, ani ta mlhavá podoba mi nebyly nijak povědomé. Nebylo mi jasné, proč ten duch přišel právě k nám, když se mnou ani s Viktorem nemá žádnou spojitost.

Jediné, co se nabízelo, bylo, že má nějaký vztah k tomuto domku, kde jsme zatím bydleli pouhý měsíc.

Komu zbloudilá duše patřila?

Snažila jsem se s přízrakem komunikovat, ale nereagoval. Ženský hlas opakoval stále totéž. Trvalo to ještě asi deset minut. Potom se zjevení vytrácelo a nastala úplná tma. Do rána už jsme s Viktorem neusnuli.

Manžel byl poprvé nucen přiznat, že existují věci mezi nebem a zemí i posmrtný život. Mnohem více jsme ale řešili záhadu, komu ta zbloudilá duše, která za námi přišla, vlastně mohla patřit.

Manžel pátral

Ten tajuplný zážitek nám pochopitelně nešel z hlavy ani druhý den za jasného slunečního světla. Viktor se rozhodl, že si zjistí něco víc o historii domku. Do této chvíle jsme věděli jen to, že nám ho prodali lidé z Prahy, kteří ho měli jako rekreační objekt.

Komu patřil předtím, jsme netušili. Manžel se začal ptát mezi místními lidmi. Postupně se tak dostal v historii našeho stavení až do doby před druhou světovou válkou. Tehdy v domku žila rodina s mladým mužem, který se zamiloval do dívky ze sousední vesnice.

Rodiče mu ale nedovolili, aby si ji vzal, a on podlehl nátlaku. Dívka pak dobrovolně ukončila svůj život. Protože se nám přízrak už potom nikdy nezjevil, nevím dodnes jistě, jestli to byl právě duch oné nešťastnice.

Myslím si ale, že je to dost pravděpodobné. A můj manžel? Ten se mi od té doby už nikdy kvůli nadpřirozeným silám nesmál a dnes ho zajímají stejně jako mě.

Alice J. (66), Šumava