Hrála jsem komedii, abych na sebe upoutala pozornost, vyhnula se práci a povinnostem. Teď se za to musím o sestru postarat.

Jako dítě jsem si tajně přála, abych vážně onemocněla. Měla jsem takovou zvláštní představu, že jen tak se mi dostane zasloužené pozornosti mých rodičů i prarodičů, že mě budou mít více rádi a že mi občas koupí něco, co mi koupit odmítali.

Měla jsem o osm let starší sestru Johanku a trpěla jsem představou, že se všechno točí jen kolem ní. Byla chytřejší, krásnější. Musela jsem bojovat o pozornost a svoje místo na slunci, a ona byla ta, v jejímž stínu jsem byla.

Byla hodná

Neuměla jsem to jinak, než ze sebe dělat chudinku a v podstatě všechny, a hlavně svou sestru, citově vydírat. A ona se nechala. Byla hodná. Když si to všechno vybavuji, stydím se za sebe, čeho všeho jsem byla jako dítě schopná.

Nechala jsem se od ní obluhovat, jako by to byla moje služebná. A jakmile něco neudělala hned, ječela jsem jako pominutá, a když maminka nebo tatínek přiběhli, tak jsem na Johanku žalovala. Všechno to byly výmysly.

Špatná výchova?

Jenže každý jednou vyletí z hnízda. A tak jsme odešly z domova i my dvě. Johana si našla partnera, se kterým si založila rodinu, a já taky. Jenže ona byla zvyklá se starat, a tak se jí žilo v manželství radostněji, i děti zvládala o mnoho lépe, než já.

Já byla zvyklá, že každý kolem mě skákal a staral se. Najednou tomu tak nebylo. najednou jsem to byla já, kdo měl přiložit ruku k dílu. A to se mi nelíbilo. Hned s prvním dítětem nastala u mě krize, nakonec jsem své povinnosti manželky a matky nezvládla.

Syna získal do své péče manžel. Ani jsem se nebránila. Chtěla jsem si užívat života. Sestra se cítila v rodině šťastná. Měla děti tři a zvládala to. Jak čas šel, poznala jsem, že je chyba ve mně, ne v partnerech. Všechny vztahy se mi postupně rozpadly.

Dnes už jsme obě důchodkyně. Já zůstala sama, syn se neukáže, jak je rok dlouhý, a já se mu vlastně ani nedivím. Byla jsem špatná máma. Žádnou rodinu nemá, pracuje v cizině, a pokud přijede do Čech, zastaví se jen na chvíli za otcem.

Ani na Vánoce za mnou nepřijede. Johana má děti sice hodné, ale žijí se svými rodinami daleko. Manžel jí už dávno zemřel, a tak jsme si zbyly jen my dvě.

Mám co vracet

Sestra má roztroušenou sklerózu a mnoho dalších neduhů, já se zatím cítím zdravá a v pohodě. A doufám, že tomu tak bude ještě dlouho. Už si rozhodně nepřeju být strašně nemocná, jako tomu bylo v dětství.

Pochopila jsem, že přišla chvíle, kdy mám sestře splatit svůj dluh s dětství. Nastěhovala jsem se k ní a starám se. Ona nemocná je, já to v dětství jen hrála. Chodíme na procházky a večer si čteme nebo hrajeme karty. Je nám spolu dobře.

Jeden víkend v měsíci si uděláme výlet na nějaké pěkné místo v naší zemi, ubytujeme se tam, kde mají vířivku. Johaně to dělá moc dobře. Doufám, že spolu budeme žít ještě dlouho a užívat si jedna druhou. Konečně jsme k sobě našly správnou cestu!

Romana (68), Břeclav