Přísahala jsem kdysi, že taková já nikdy nebudu! Chorobně žárlivá jako moje matka. Přesto jsem neunikla tomu rodinnému prokletí.

Celé moje dětství byla u nás doma jedna velká Itálie. Jako malá jsem to vůbec nechápala, proč maminka tak hrozně vyvádí a křičí na tátu. Bylo to snad každý večer a hned po ránu to začalo nanovo.

Hysterické scény mé mámy a následné prásknutí dveří, to když otec nakonec vždycky odešel. Začala jsem to chápat až v pubertě. A taky jsem dobře vnímala, že ke svým výbuchům nemá máma většinou žádný důvod.

Dokonce jsem se několikrát táty zastala a řekla jí, že by se měla jít léčit. To jsem netušila, že tahle hysterie postihne jednou i mě. Dnes už vím, že se tomu dá jen stěží bránit. Že žárlivost je skutečně nemoc a měla by se léčit.

Prvně mě to potkalo v tanečních. Zamilovala jsem se tam do Jindry a on do mě. Tančili jsme od druhé lekce už jen spolu. Zlomilo se to na závěrečném věnečku, když byla dámská volenka. Jedna holka byla rychlejší a Jindru vyzvala k tanci.

Na každém kroku

Nejenže s ní šel, ale dokonce se na ni usmíval. Kroužila jsem kolem nich a zatínala nehty do dlaní. Viděla jsem, jak na něm visí očima a jemu to dělá dobře. Dokonce ji chytl pevněji kolem pasu.

To jsem už nevydržela, přiběhla k nim, chytla ji za vlasy a nacpala se mezi ně. Kopla mě do kotníku a já jí dala facku. Pak už jsme se válely po zemi, obrovská scéna uprostřed tanečního parketu. Po téhle ostudě se se mnou Jindra rozešel.

Dlouho jsem se trápila, sledovala ho na cestě do školy i ze školy, nebo kam chodí večer. Zapojila jsem kamarádky. Sledovaly jsme ho na každém kroku. Když odešel na vojnu, poznala jsem Vencu. Byl z vedlejší vesnice. Můj první kluk se vším všudy. Můj!

A jenom můj! Hlídala jsem každý jeho krok. Když se mi povedlo s ním otěhotnět, měla jsem pocit vítěze na bitevním poli. Byla svatba. Jenže já byla „v tom“, a Venca se po obřadu opíjel s mou sestřenicí. Mě si moc nevšímal.

Pak jsem je viděla v kuchyni, jak si něco špitají. Nemohla jsem se dočkat, až ten večer skončí. Všem jsem zkazila radost tím, že jsem Vencu odvlekla domů už v pět odpoledne.

Nesnesitelná

Od té chvíle jsem mu nevěřila a musela ho mít pod kontrolou. Na mateřské jsem každý den přišla s kočárkem k němu do práce, a tam seděla do pozdního odpoledne. Když se někde zdržel, udělala jsem mu scénu klidně i na ulici.

Když byly naší dceři tři, podal žádost o rozvod a odstěhoval se. Poté jsem si našla pár chlapíků, vždycky to začalo slibně, a nakonec se vztah zlomil podle stejného scénáře.

Začala jsem být nesnesitelnou stíhačkou a všichni měli pocit, že je dusím. I přesto, že mě měli rádi, se nakonec sbalili a šli jinam. A já zůstala sama.

Blanka (65), Hradec Králové