Seděla jsem v domku svých prarodičů a vzpomínala. Najednou jsem uviděla známé brýle a nasadila si je. V tom vešli do dveří – babička i dědeček.

Na dědečkově pohřbu říkala smířená babička, že ani ona už na světě dlouho nebude, že si ji její muž brzy povolá k sobě. Ta slova mě děsila. Tím spíš, že babička nelhala. Dědečka přežila jen o pouhý měsíc. S jejich smrtí jsem se vyrovnávala těžko.

S prarodiči jsem trávila všechny prázdniny a téměř každý víkend. Neznala jsem hodnější a laskavější lidi. Dodnes mám před očima babiččinu zakulacenější postavu točící se v kuchyni kolem sporáku. Vyhlášené byly její buchty s jablečnou marmeládou.

Ten večer jsem dojela k domku prarodičů na kole. Všechno tu zůstalo tak, jako by děda s babičkou odešli před několika minutami, přitom od jejich smrti už uplynulo několik týdnů. Na prahu stály dědečkovy staré boty.

V kuchyni na kredenci ležela skleněná broušená mísa, ve které babička schovávala výborné větrové bonbony, které mi pokaždé nabídla. Židle za stolem uprostřed místnosti byly vzorně přisunuty tak, jak to měla babička, zvyklá na pořádek, ráda.

Vzpomínky

Už tu chyběla jen pyramida jablečných nebo tvarohových buchet a stará cukřenka, která z nich dělala osmý div světa. Usedla jsem za ten stůl a připadala si, jako by se v domku nic nezměnilo.

Zdálo se mi, že se každou chvíli otevřou dveře a jimi vkročí dědeček s roztomilou babičkou. Kéž by to tak bylo, řekla jsem si v duchu. Na stole jsem spatřila dědovy brýle. Musely být opravdu staré. Rámečky byly slepované, skla poškrábaná.

Takové ticho

Chvíli jsem si je prohlížela a pak se rozhodla si je nasadit. Najednou ruch okolního světa utichl. Vodovodní kohoutek přestal kapat, ptáci za oknem přestali prozpěvovat… Vtom se otevřely dveře. Ani jsem nedýchala, když jimi vešla dovnitř babička s dědečkem.

Kdybych nevěděla, že jsou oba mrtvi, vyskočila bych a radostně je přivítala! Babiččina průsvitná postava, vyzařující kolem sebe jakousi namodralou auru a rovněž i dědova zářící postava, byly tak živé, že jsem málem vykřikla nahlas překvapením.

Ale to, co jsem spatřila, nebylo z tohoto světa. Babička začala připravovat jídlo. Děda usedl za stůl, vzal do ruky noviny a hledal brýle, aby si mohl přečíst, co je nového. Mě jako by si nevšímali. Seděla jsem za stolem strnulá hrůzou.

Babička začala nosit na stůl, nejdříve dostal jídlo děda, pak nandala sobě a nakonec přinesla porci i pro mě.

Dívá se!

Rozklepala jsem se ještě více. Děda pohlédl směrem na stůl, kde jsem seděla. „Dívá se!“ zvolal a namířil na mě ruku. Sundala jsem brýle z očí a vystartovala od stolu jako gepard. Nasedla jsem na kolo a vyrazila domů.

Nikomu jsem o svém dobrodružství s neřekla. A nikdy už nic podobného nezažila. Když jsem se do domu prarodičů odvážila znovu, dědovy brýle jsem už nikde nenašla.

Jiřina (67), Znojmo