Bylo toho tolik, co mě děsilo. Měla jsem pocit, že všude číhá nebezpečí a propadala jsem častým záchvatům úzkosti. Až jsem potkala muže, který mě mého prokletí zbavil.

Na dětství nevzpomínám ráda. I když bylo vlastně docela pohodové, byly v něm chvilky, které se staly mou noční můrou i v dospělosti.

Byla jsem přecitlivělá holčička, která se bála všeho – nejen strašidel a hastrmanů, ale také domácích zvířat, a dokonce i kytek na zahradě. Vzpomínám, jak jsme si hráli u babičky s bratrancem a sestřenicí na schovávanou.

Bratranec mě tehdy zatáhl do kozího chlívku a zavřel za námi vrátka. Dostala jsem v tom malém tmavém prostoru takový záchvat, že mě museli odvézt k místnímu lékaři, který se mnou třásl, a pak mi nakonec dal nějakou injekci na zklidnění.

Můj otec byl voják z povolání, tak nesl velmi těžce, že má takovou dceru, která se bojí i kozího chlívku.

Tátova výchova

Když mi bylo třináct, vzal mou výchovu do svých rukou. Došel k názoru, že strachu se musí člověk postavit čelem. Udělal mi ze života peklo, protože mě vystavoval těm nestrašnějším mukám.

Vláčel mě po sklepeních na nejrůznějších hradech a zámcích, a když jsem brečela, tak mi občas nějakou vrazil, abych prý měla proč. V patnácti jsem v podstatě utekla na internát. Cítila jsem se tam líp, vychovatelky byly hodné, spolubydlící na pokoji fajn. Moje fobie se tím ale nevyřešily.

Do hor

Na chmelové brigádě, na zábavě, na schůzce s prvním klukem, všude jsem zažila záchvaty paniky a úzkosti. Se svým údělem jsem se nakonec smířila a naučila se s tím žít. Nečekala jsem, že by se to mohlo někdy změnit.

Ale když mi bylo téměř čtyřicet, změnilo mi život jedno nečekané setkání. Vlastně to byla velká náhoda. Kolegyně z práce jela na jakýsi jógový pobyt a kamarádka, která měla vyrazit s ní, onemocněla. „Pojeď se mnou místo ní, bude to zábava!“ opakovala mi.

A tak jsem si řekla, proč ne? Alespoň poznám nové lidi a jóga mě vždycky lákala. Vyrazila jsem tedy celá natěšená do hor, kde jsme měli pobývat celý týden. A tam jsem poznala jednoho léčitele. Hned, jak jsem toho muže uviděla, mohla jsem na něm oči nechat.

Šla z něj tak zvláštní energie, až jsem měla pocit, že dokáže uzdravit pouhým pohledem. Už první večer jsme si spolu dlouze povídali, dokázala jsem mu říct úplně všechno, co mou duši trápí. Samotnou mě to překvapilo.

Okouzlil mě

Zalovil ve své sbírce kamenů, které s sebou přivezl, a podal mi jeden moc pěkný. Jakmile jsem ho vzala do ruky, cítila jsem, že mým tělem proudí zvláštní síla. „A tyhle dva si vezmi taky,“ dodal ještě.

„S nimi cvič každé ráno, drž je pevně v dlani, a uvidíš, že se tvoje aura uzavře. Nebudeš už tak zranitelná a tvoje strachy tě navždy opustí!“ Věřila jsem mu každé slovo, tolik mě okouzlil.

A než skončilo naše jogínské soustředění, stal se ještě jeden velký zázrak. Oslovila nás oba láska. Dnes mám svého léčitele doma a moje fobie jsou už léta díky jeho péči pryč. Nikdy se nevrátily. A věříme, že už ani nevrátí.

Adéla (57), Kolín