Po rozvodu jsem se přestěhovala do domu, který na první pohled působil klidně a pokojně. Záhy se ovšem na půdě začaly dít podivné věci.

Může se brána mezi naším světem a tím nadpřirozeným vyskytovat v naší blízkosti? Před několika lety jsem zjistila, že může. Zhruba měsíc po stěhování do nového domova se mi začaly z kóje pod střechou ztrácet různé předměty.

Kolem baráku byl klid

Když mi bylo čtyřicet pět let, rozvedla jsem se. Krátce po rozvodu jsem se pak přestěhovala do jiného bytu. Nacházel se ve staré zástavbě, byl to vlastně činžák ještě z první republiky. Líbilo se mi, že kolem je celkem klid.

Byt měl vysoké zdi, výhled na vedlejší ulici, kde nejezdila skoro žádná auta. Nájem byl velice přívětivý, a tak nebylo moc co řešit.

Zamrazilo mě

Navíc k bytu patřil i malý sklep a také kóje na půdě. To se mi zdálo ideální – mohla jsem tam dát nepoužívané věci a nemít tak v bytě skladiště. Ale právě tam se začaly jednoho dne dít podivné věci!

Na půdu jsem chodila celkem nerada, měla jsem tam vždycky trochu tísnivý pocit. Byla tam tajemná atmosféra, jako by se tu zastavil čas. Vždy jsem cítila mrazení v zádech. Připadalo mi, že jsem tak trochu v jiném světě.

Nikdy jsem se ale ničeho moc nebála, takže jsem půdu normálně používala, i když jsem se tam necítila dobře.

Po lampičce se slehla zem

Asi měsíc po mém nastěhování se začalo dít něco, nad čím mi zůstal rozum stát. V kóji na půdě jsem měla různé staré věci, které jsem nechtěla mít v bytě, jako třeba knihy, oblečení, které jsem už nepoužívala, starší drobný nábytek a podobně.

Mimo jiné jsem tam odložila i starou lampičku z ložnice. Nechtěla jsem ji vyhazovat, měla jsem k ní vztah z minulosti. Jednoho dne jsem si na ni vzpomněla, ale nikde jsem ji nemohla na půdě najít.

Byla jsem si přitom stoprocentně jistá, že jsem ji tam dávala – pamatovala jsem si dokonce přesně místo, protože mi málem z toho starého stolku spadla. Prohledala jsem několikrát celou kóji, dívala jsem se i jinde na půdě, ale lampička skutečně zmizela.

Další ztracená věc

Vysvětlila jsem si to tím, že ji prostě někdo ukradl, i když jsem nechápala, proč by to někdo dělal ani jakým způsobem, protože zámek nijak poškozený nebyl. Možná bych to celé i pustila z hlavy, jenže brzy nato se ztratila další věc – jedna stará knížka.

Ta nebyla k přehlédnutí, šlo o velký obrazový atlas. Situace se opakovala. Ať jsem hledala, jak jsem hledala, atlas byl pryč. Nechala jsem vyměnit zámek od kóje, jenže věci se ztrácely i potom.

Sousedé o ničem nevěděli

Tehdy mě poprvé napadlo, že na půdě nejspíš straší. Jinak se to mizení předmětů nedalo vysvětlit. Zkusila jsem se nenápadně vyptávat obyvatel domu, abych zjistila, jestli se také s něčím podobným někdy nesetkali.

Nechtěla jsem před nimi vypadat jako blázen nebo jako někdo, kdo si o nich myslí, že kradou, proto byly moje otázky spíše nepřímé a obecné. Od všech jsem ale dostala podobnou, tedy zápornou odpověď.

Byl tam druhý vchod?

O několik dní později jsem se proto svěřila své sestřenici Romaně, o které jsem věděla, že se zajímá o ezoteriku a různé záhadné jevy. Nejprve jsem s ní mluvila po telefonu.

Její první domněnka byla, že moje kóje má třeba ještě druhý, tajný vchod, skrze který se tam někdo může dostat. I tak by ale zůstalo nepochopitelné, proč by takový vetřelec bral zrovna atlas nebo lampu. Záhada zůstávala tedy i nadále záhadou…

Na půdě se kdysi konaly seance

Romana za mnou zanedlouho přijela. Kóji na půdě si důkladně prohlédla. Ještě před její návštěvou se ztratila další kniha. Protože sestřenice byla tak trochu „od rány“, neměla problém promluvit si naprosto otevřeně s lidmi z domu.

Dozvěděla se, že tu kdysi, za první republiky, měla svoje sídlo nějaká soukromá magická společnost. Právě na půdě se prý konaly podivné seance a rituály.

Očistný rituál

Tohle zjištění mě dost vyděsilo. Sestřenice mi pak poradila, že nejlepší způsob, jak se s tím místem vypořádat, je nechat ho vysvětit nějakým knězem.

Hned mi také jednoho doporučila. Tím se prý celý prostor duchovně očistí a už se tam nikdy nic záhadného nestane.

Konečně nastal klid

Dala jsem na Romaninu radu, koneckonců jsem neměla co ztratit, a tři dny nato skutečně přišel starší kněz a provedl obřad vysvěcení. Byla jsem u toho, a tak jsem na vlastní oči spatřila, jak se během tohoto obřadu předměty v kóji rozechvěly a některé popadaly.

Od té doby byl ale na půdě klid. Ty zmizelé předměty se ale už nikdy neobjevily. Nejspíš si je opravdu vzaly nějaké síly z jiného světa a vysvěcení jim nadobro zavřelo bránu! To je ovšem jen moje domněnka. Co se na půdě ve skutečnosti dělo, to se nejspíš nikdy nedozvím…

Zdena N. (59), Hradec Králové