Uprostřed noci jsem se vracela domů. Když jsem měla za sebou asi třetinu cesty, prozářilo tmu ostré světlo.

Ještě dnes mívám záchvaty strachu a paniky, když si na to jenom vzpomenu. Před lety se mi stala hrůzostrašná věc, kterou mi dodnes lidé nechtějí uvěřit.

Já ale moc dobře vím, co se té noci přihodilo. Když se ke mně začaly ty podivné postavy blížit, loučila jsem se v duchu se životem.

Hrůzostrašná vzpomínka

Žiji dnes ve městě, ale dětství jsem strávila v menší vesnici. Celkem pravidelně jsem tam jezdívala na sraz spolužáků z bývalé devítiletky. Na jedno takové setkání, nebo spíš na to, co po něm následovalo, ale nikdy nezapomenu! Ještě dnes mi při vzpomínce na tu chvíli běhá po zádech mráz.

Spolužačka nepřijela

Měli jsme tehdy doma rozbité auto, takže mě na sraz nemohl můj manžel přijet vyzvednout jako v letech předtím. Domluvila jsem se proto s jednou bývalou spolužačkou, že mě odveze.

Napevno jsem s tím počítala. Dopadlo to ale jinak: spolužačka nejprve napsala zprávu, že přijede později a potom nepřijela vůbec. Byla jsem takříkajíc v pytli.

Zůstala jsem na nádraží

Věděla jsem, že mohu jet nočním vlakem, což obnášelo jeden přestup. Nakonec jsem zvolila tuto variantu místo taxíka, který by stál moc peněz. Nikoho ze spolužáků jsem také požádat nemohla, všichni samozřejmě již něco vypili.

Ten vlak, na který jsem spoléhala, měl bohužel velké zpoždění a přípoj nečekal. Ocitla jsem se tedy na malém nádraží tak trochu v pasti. Ke všemu se mi ještě vybil mobil, takže jsem nemohla zavolat ani manželovi.

Noční procházka

Rozhodla jsem se, že půjdu po silnici a třeba pojede nějaké auto. V nejhorším případě mě čekala desetikilometrová noční túra. Ty kilometry mně samy o sobě nevadily, byla jsem zvyklá chodit, ale ty podmínky – noc a opuštěná silnice – mi naháněly docela obavy.

Tmu prozářilo ostré světlo

Jako z udělání zrovna žádný vůz nejel. Po třech kilometrech, na silnici uprostřed polí, se najednou začaly dít strašné věci. Tmu nečekaně prozářilo ostré světlo. K mému údivu přicházelo shora.

V první chvíli mě napadlo, že je to možná vrtulník, ale nebyl slyšet žádný hluk. Záře, která naplňovala prostor kolem mě, byla pronikavá a oslňující. Ocitla jsem se ve středu tajuplného světelného kruhu a vůbec jsem neměla ponětí, co se děje.

Něco se dělo

Byla jsem jen šíleně vystrašená. Pak jsem se chtěla dát na útěk, jenže jsem zjistila, že to nejde. Začala jsem volat o pomoc, ale ke svému překvapení jsem neslyšela svůj hlas.

Dělo se něco naprosto neuvěřitelného a děsivého a já nevěděla, jak se z té situace dostat. Všechno se ještě zhoršilo poté, co jsem si všimla, že proti mě stojí nějaké podivné bytosti.

Loučila jsem se se životem

Mým prvním dojmem bylo, že to jsou nějací lidé, ale na to měli příliš divné postavy. Zděšeně jsem pak sledovala, jak se pohybují směrem ke mně. Začala jsem se v duchu loučit se životem. Bylo mi líto, že nemám možnost říct své sbohem manželovi a dětem.

Byla jsem zcela v jejich moci

Světelný kruh, který mě obklopoval, byl stále silnější s tím, jak se ty bytosti pohybovaly. Chápala jsem, že nejsou z tohoto světa a že jsem zcela v jejich moci. Nebyla jsem schopná se ani pohnout.

Ztratila jsem vědomí

Najednou jsem pocítila, jak se nohama odlepuji od země a začínám se vznášet. V tu chvíli jsem ztratila vědomí. Co bylo pak, nevím, ale když jsem se znovu probrala, ležela jsem v poli a kolem mě byla už jen tma. Světlo bylo pryč a s ním i ty záhadné postavy.

Mohla jsem se hýbat

Opatrně jsem dýchala a snažila se utřídit si myšlenky a přijít na to, co se stalo. Ke svému překvapení jsem zjistila, že se mohu opět volně hýbat. Postavila jsem se a tak nějak spontánně zakřičela o pomoc.

Uprostřed polí mezi vesnicemi mě ale samozřejmě nikdo neslyšel. Ještě chvíli jsem stála na místě a bázlivě se rozhlížela kolem sebe, jako bych čekala, že se ty bytosti vrátí. Naštěstí se nic takového už nestalo.

Chtěla jsem být doma

Byla jsem vyčerpaná a měla jsem slzy v očích. Doklopýtala jsem zpátky na silnici. Ten dlouhý úsek pěší cesty jsem ušla hrozně rychle a nedbala jsem na únavu. Hnala mě spíše vůle a touha být už doma než síla. Stále jsem se ohlížela za sebe, jestli mě někdo nebo něco nepronásleduje.

Strach mám pořád

Když jsem došla domů, manžel mě čekal. Málem už zalarmoval policii, protože jsem se mu na mobil neozývala. Vyprávěla jsem mu, co se mi stalo, ale koukal na mě pochybovačně. A o mé příhodě pochybovali pak i další lidé.

Já ale vím, že to takhle skutečně bylo, jen to nemohu nijak dokázat. Strach v sobě mám ale pořád, stačí si na tu noc jen vzpomenout.

Marcela Č. (61), České Budějovice