Stále jsem si opakovala, že nic špatného nemůže trvat věčně. Že jednou nad mojí hlavou konečně vysvitne sluníčko a bude zase lépe! Jenže to trvalo už moc dlouho.
Můj život byl dlouho až příliš pohodový. Krásné dětství, dobré výsledky ve škole i ve sportu a potom jsem potkala kluka a byla z toho láska na celý život…
Myslela jsem, že žertuje
Svatba na sebe nenechala čekat a děti také ne. Pohoda ovšem skončila s pubertou našich dětí. Syn Martin začal v té době vyvádět, jako by mu v hlavě přeskočilo. Ze školy ho chtěli vyhodit a jemu to bylo jedno.
Dcera si zase našla o dvacet let staršího chlapa a v osmnácti, na den, k němu odešla bydlet. Manžel na syna denně křičel a já zase křičela na manžela, aby toho nechal. Nakonec jsme toto období přežili, ale vztahy mezi námi se nezlepšily.
Dcera si svého dědka nakonec opravdu vzala, a dokonce se jim narodila holčička, má vnučka. Já se s nimi ale téměř nevídala. Syn s bídou odmaturoval, dál ale už jít odmítl a živí se podomním prodejem bůhví čeho.
Když jsem si tak jednou stěžovala své kamarádce Jarmile, že mě ten můj život vůbec nebaví, přišla s návrhem: „Pojď se mnou k mojí kartářce!“ Zůstala jsem na ni koukat, jako by spadla z višně.
Znaly jsme se tolik let, a o kartářce se mi nikdy ani slůvkem nezmínila! Podezírala jsem ji, že si ze mě dělá legraci.
Lekla jsem se jí
Ona mi ale vysvětlila, že si legraci nedělá, jen mi o ní nikdy neřekla, protože se styděla. Věděla, že na tyhle blbosti nevěřím. „Ale já jsem přesvědčená, že existují věci mezi nebem a zemí, které si nedokážeme vysvětlit! Pojď se mnou a uvidíš.
Ani není drahá!“ Odmítla jsem, ale kamarádčin návrh mi přece jen vrtal hlavou. Nakonec jsem kývla a šla. Vždyť o nic nešlo!
Přivítala mě paní oblečená do černých šatů a zmalovaná jako nějaký obraz. Na obou rukou náramky a dlouhé rudé nehty. Vypadala jako z nějakého filmu o čarodějnicích! Působila dost děsivě.
Věděla o mně vše
Moc důvěryhodně nevypadala, ale respekt budila, to zas ano! Nechala mě, abych zamíchala karty, a nechala mě tři vybrat. Chvíli si je prohlížela a potom, aniž by se mě na cokoli zeptala, spustila. Nestačila jsem koukat! Věděla úplně všechno!
Pomyslela jsem si, že má informace od kamarádky, ale neměla. Řekla mi totiž i to, s čím jsem se nikdy nikomu nesvěřila! Byla jsem z ní úplně rozhozená. Vůbec jsem to nechápala! Poradila mi s dcerou i synem. Manžela si nechala jako posledního.
Vykreslila ho do úplných detailů. „Už dlouhou dobu uvažuje o rozvodu. V práci se kolem něho motá nějaká ženská. Dávejte si pozor! Musíte začít bojovat, jinak o manžela přijdete!
Zadala mi úkoly
Pokud nezměníte sama sebe, nehnete se z místa! Vezměte si tužku a napište si, co vám teď řeknu!“ K mému údivu si ode mě nic nevzala. Prý příště, až se její věštby začnou plnit a já jí uvěřím! Odcházela jsem od ní jako v mrákotách. Nevěděla jsem, čemu věřit.
„Tak co, to byl zážitek, viď?“ vytrhla mě z mého zamyšlení Jarmila. Usmívala se, protože na mně viděla, jak se mi hlavou honí myšlenky. Kartářka mi totiž dala takový návod, čím začít a co udělat, když se stane to či to. A ono se to skutečně dělo! Přesně tak, jak předpověděla.
Návrat ztraceného syna
Napřed jsem navštívila dceru. Ta mě přivítala s otevřenou náručí a byla ráda, když jsem jí nabídla pomoc s malou: „Víš, mami, je toho na mě moc,“ přiznala dojatě a já byla šťastná, že mou pomoc s radostí přijímá. Spolu jsme zavolaly synovi Martinovi.
Bydlel na ubytovně a dobře se mu nevedlo. S radostí se vrátil domů. Měl dluhy a hrozila mu exekuce. Nic jsem mu nevyčítala a manžel také ne. Díky kartářčiným předpovědím jsem byla na všechno připravená předem. Nejtěžší ze všeho bylo smíření s manželem.
Odcizili jsme se víc, než jsem si doposud uvědomovala! Stále jsem myslela jen na děti a také svoje i manželovy rodiče. Na vztah nás dvou jsem vlastně vůbec nemyslela!
Dala jsem se do gala
Jenže každé manželství potřebuje péči. Společně strávený čas. Dcera mi poradila s oblečením a novým účesem. A koupila jsem zájezd do Švédska. Byl to manželův dávný sen, procestovat severské země. Nechtěla jsem ho okatě nutit do nějakého pobytu pro dva.
Takhle to vypadalo nenápadně. Nechal se nachytat a kývl. Čekal nás týden plný dobrodružství. A nečekané sblížení. K dokonalosti měl náš vztah ještě daleko, ale pokrok to určitě byl. Odjížděli jsme skoro jako cizinci, chladní a nevraživí.
Vraceli jsme se jako parťáci a kamarádi. „Tak co, už mým kartám a věštbám alespoň trochu věříte?“ zeptala se mě kartářka při druhé návštěvě. Kývla jsem a zavrtěla hlavou. „Zachránila jste mi, doufám, manželství. Vrátila do mého života děti a k nim i vnouče. Jsem vám moc vděčná!“ Kdybych to neprožila, nikdy bych neuvěřila!
Martina H. (59), Šumperk
