V mládí jsem měla vše. Obdiv, kariéru, vlastní bydlení od rodičů. A o všechno jsem hloupě přišla.

Jak já si žila! A jak jsem si mohla žít dál. Jenže jsem byla až moc velký bohém a leccos jsem dostala zadarmo, takže jsem si toho nevážila. Jako třeba bydlení. Rodiče zdědili byt po tetičce a ten mi věnovali.

Všechno je pryč

Ještě před rokem jsem měla svůj domov. Krásný byt, který jsme si zařídili s manželem Zbyňkem. Poznala jsem ho v mých padesáti. Pozdě, ale přece. Byl nejbáječnější muž mého života. Včas mě zkrotil, abych vše neprohýřila. Bohužel tu dnes není, aby mne chránil.

A podle toho to dopadlo. Náš byt. Byl v něm celý náš život. Vzpomínky. Krásné. I když jsme neměli děti, měli jsme sebe. A když Zbyněk zemřel, zůstal mi vlastně jen ten byt.

Musela jsem žít

Po odchodu muže jsem měla pocit, že v tom bytečku na mě vše padá. Že Zbyňka vidím všude. Nebylo lehké se rozptýlit, naštěstí jsem získala odvahu chodit mezi lidi. Možná bohužel. Potkávala jsem různé lidi, kteří jevili zájem o můj osud.

Já se jim odměňovala tím, že jsem jim platila útratu v restauraci, půjčovala jsem peníze, které jsem už pak nikdy neviděla. Potřebovala jsem si něco koupit, už ani nevím co. A neměla jsem peníze, takže jsem hledala půjčku.

Věděla jsem, že se v tomto pohybuje Radek, syn kamarádky. Pomohl. A vycítil příležitost. Najednou se o mě začal až moc starat. „Ty jsi jeho druhá máma,“ říkala mi kamarádka. Dojalo mne to, i když dnes si zpětně říkám, jestli mi taky nehrála na city. Pokračovalo to tak daleko, až jsem Radkovi prodala byt s tím, že v něm dožiji.

Nemluvil ani s jednou z nás

Kamarádka se rozkmotřila se synem. Tehdy pamatuji, jak mi zatrnulo, když mi řekla, že mu úspěch stoupl do hlavy a že je to prevít. Přesně od doby, kdy se rozhádali, se Radek začal chovat nepěkně i ke mně.

Měli jsme sice dohodu o věcném břemenu, takže jsem myslela, že dožití v bytě mám jisté, ale ty nepříjemnosti mi svíraly hrdlo. Radek byl sice slušný, ale pak prohodil nějakou podivnou poznámku, jestli bych třeba nechtěla do domova pro seniory.

Dnes sedím na hrobě a pláču. Mluvím se Zbyňkem a omlouvám se mu, že se mi nepodařilo udržet si náš domov. Dostávala jsem se do finanční tísně, takže jsem neplatila včas zálohy.

Radek se to jako majitel bytu dozvěděl, takže docílil toho, že jsem byla nesoběstačnou. Našel mi ten domov seniorů, ale šťastná tu nejsem.

Hana Ř. (74), Cheb