Věčně jsme se hádali. Můj soused byl neurvalý a drzý, choval se jako hulvát. Zato jeho stará maminka byla dobrota sama.

Zase jsme se s tím hulvátem odvedle pohádali. Stříhal břečťan, můj břečťan, který přerostl zeď a plazil se po té jeho. Stříhal ho však tak neurvale, že poškozoval i ten můj. To jsem si nemohla nechat líbit.

„Stříhejte prosím opatrně,“ žádala jsem ho, ale zdvořile. „Vždyť tu rostlinu ničíte.“ Začal vykřikovat, že břečťan je zákeřná liána z třetihor a vraždí vše, co mu přijde do cesty. „Asi moc koukáte na katastrofické filmy,“ usoudila jsem.

„Myslíte, že přeháním?“ hulákal. „Valí se mi sem váš břečťan a zničí mi zahradu, jestli ho nezastavím!“ Zvyšovali jsme hlasy. Otevřela se dvířka a na dvorku se objevila hulvátova maminka, vlídná stařenka s bílými vlasy.

Hádku ignorovala a tichým hláskem neurvalce vyzvala: „Pročpak slečnu nepozveš na svou dnešní oslavu narozenin? Slušelo by se to, vždyť je to sousedka.“ Vyvalil oči: „Jaká slečna? Táhne jí na čtyřicet. A proč bych ji zval?

Je protivná jak činže.“ Hodila jsem po něm gumovou pracovní rukavici a uraženě odkráčela do kuchyně!

Zvonek

Za nějakou dobu zazvonil zvonek. Byla to ta stařenka odvedle. Pozvala jsem ji dál. Těžce usedla na lavičku a povídá: „Přišla jsem se omluvit za syna. Není takový, jak vypadá. Býval to docela citlivý hoch. Ale vyrůstal bez táty a zvlčil.

Marně mu hledám nevěstu. Nechtěla byste přijít večer na tu oslavu?“ Dívala se tak prosebně, že jsem řekla, že přijdu, ač se mi po čertech nechtělo. Vydolovala jsem ve špajzu flašku vodky, která tam asi rok překážela, a tak jsem měla i dárek.

Když jsem ho sousedovi předávala, koukal jako sůva z nudlí. Zjevně nevěřil svým očím. „Vy jste fakt přišla? Máti se za vámi stavila, že jo? Dobrovolně byste nepřišla, co? Vodku nemám rád. To jste nemohla přinést rum?“ Tímto jsme měli za sebou úvodní formality.

Byl pěkný letní večer, sešlo se tu pár celkem normálních lidí, hrálo se na kytaru. Nakonec jsem to nějak přežila.

Až do večera

Když jsem se plížila domů, stařenka to postřehla a polohlasem mi povídá: „A víte, že byste se k Frantovi docela hodila? Myslím, že jsem mu nevěstu konečně našla,“ pochválila se závěrem. Sama doma jsem se tomu zasmála. Vdát se za souseda!

Leda až se úplně zblázním. Asi za dva dny na mě zvoní slušně oblečený chlápek s čerstvě umytými vlasy, rudý jako vlčí mák, v ruce flašku vína. Nejdřív jsem ho nepoznala, ale byl to on, soused Franta. „Nemůžu s matkou vydržet,“ šeptal. „Furt o vás mluví.

Poslala mě sem. Pojďte, chvíli to spolu vydržíme, aby se uklidnila.“ Vydrželi jsme to spolu až do večera, stejně tak i další den. A tak se Frantova maminka nakonec dočkala o vnoučat, což byl její největší sen.

Stanislava (61), jižní Morava