Před problémy jsem utekla do hor. Dny i večery jsem trávila sama a byla smutná. Najednou se objevily tři podivné ženy a chtěly se kamarádit. Vyčarovaly mi ženicha a lepší život?
Měla jsem šťastné dětství, vystudovala školu, po které jsem toužila, a nakonec jsem prožila i velkou lásku. Nic jsem si nepřála víc, než si Tomáše vzít a mít s ním kupu dětí.
Dokonce jsme měli i termín svatby, ani ve snu by mě nenapadlo, že by se chtěl se mnou rozejít. Přesto to udělal. Zničehonic. Prostě mi řekl, že miluje jinou a svatba nebude.
A to nejhorší na tom všem bylo, že „ta jiná“ byla moje nejlepší kamarádka! Cítila jsem tu zradu dvojnásobně. Bylo mi téměř třicet a najednou jsem byla sama!
V horách
Musela jsem pryč, někam daleko od těch soucitných pohledů, které na mě upírali rodiče i kolegové v práci. A tak jsem si našla chatu v horách a do ní odjela Horská chata byla opravdu malá a na úplné samotě. Kolem byly lesy a v údolí tekl potůček.
K němu jsem chodila vysedávat a přemýšlet o životě. Jak jsem tam tak seděla první, druhý i třetí den, proběhly kolem mě vždycky přesně v poledne tři kočky. Jako by uháněly na nějaký pravidelný kočičí sraz, přesné jako hodiny. Pokaždé ve stejnou dobu, když začaly znít zvony vzdáleného kostelíka.
Tři ženy
Když jsem tam tak seděla už čtvrtý den, najednou se jedna z koček zastavila a upřeně se na mě zadívala. Na několik vteřin jsme si hleděly do očí a já měla pocit, že chápe moje strašné utrpení, které prožívám. Pak se rozběhla za kamarádkami.
Říkala jsem si, že jim další den vezmu něco dobrého a snad si na mě zvyknou. A já v nich budu mít ty nejlepší terapeutky na svou bolavou duši. Další den jsem je před polednem vyhlížela, v ubrousku jsem měla kousek ryby od večeře.
Namísto koček se ale najednou objevily tři cizí ženy. Vůbec jsem je neslyšela přicházet. Bylo v nich cosi tak uhrančivého, že jsem se s nimi musela dát do řeči. Cítila jsem potřebu jim všechno říct a vybrečet se.
Té jedné jsem po chvíli dokonce brečela na rameni, druhá mě hladila po vlasech a třetí řekla: „Však se neboj, bude litovat!“ Pak mě vyzvaly, abych s nimi trhala bylinky, protože na té louce byly prý nejmocnější. A ke každé, co jsem utrhla, mi řekly příběh.
Co které bylina léčí a jak je mocná v magii. To rozprávění mě naplnilo radostí, poté jsme pletly věnečky a zpívaly si.
Čarodějky?
Když jsem se s nimi loučila, cítila jsem se šťastně. Večer jsem se na ty ženy zeptala starousedlíků na chatě a ti se hned pokřižovali. „To byly určitě strigy! Čarodějnice, které tu kdysi žily a zmizely neznámo kam. Občas se ale objeví.
A když je někdo rozzlobí, tak ho uhranou a nic se mu nedaří, dobrému člověku však dokážou pomoct,“ vyprávěl postarší hospodský. Je pravda, že se mi od té doby jen a jen dařilo a také jsem se cítila lépe, jako by mi z duše spadl balvan.
Našla jsem si i úžasného muže a mám šťastnou rodinu. Zatímco Tomáše se drží pech a dítěte se nikdy nedočkal.
Ivana (56), Klatovy
