Jako bych neměla ani jinou vlastnost. To všem tolik vadí, že mám ráda hezké věci a že se ráda oblékám?

Podědila jsem to po mámě, která si na oblečení potrpěla stejně jako její maminka. Ta ovšem chodila do salonu paní Podolské.

Dědíme to

Zvláštní bylo, že i mámě začal manžel vyčítat, že je marnivá. To, že si vyhlédl krásnou holku na tancovačce, která měla šmrnc, to nějak nespojoval s ničím. To bylo řečí, než si máma mohla koupit něco na sebe.

Ono v těch dobách toho zase tolik nebylo k mání, spíš to byla bída, ale i tak se z některých látek daly vykouzlit slušné modely.

Dneska byste po něčem takovém nesáhli ani v second handu, ale tehdá parádu dělal víc střih a propracování než ta podivná kvalita látek. Ale i tak se otec zmiňoval, že je máma marnivá, a že nás to může dokonce přivést do maléru.

Ty doby byly fakt na hlavu. Chlapi se rádi ohlédnou za pěknou ženskou, ale když ji mají doma, tak jim najednou vadí, že se parádí.

Jsou hned ostražití

Možná je to strach, aby jim ji nějaký pobuda neodvedl. Ale copak nevěří svým manželkám? „Co ti pořád vadí?“ nevydržela jsem ty povzdechy, které vyluzoval můj manžel Petr, když jsem se zase nastrojila. Koukal na mě zaskočený. Copak si myslel, že to neslyším?

„Já jen, že to možná trochu přeháníš,“ soukal ze sebe. „Vypadá to, že se parádíš pro někoho jiného,“ vypadlo z něho nakonec. Takže žárlivost. „Copak mám na to čas?“ řekla jsem. To jsem asi neměla, protože ztuhl.

Musel si to v tom rychlém mužském překladači přeložit, jako že bych se při troše času mohla parádit pro jiného chlapa. Tenkrát poodstoupil, jako bych snad byla infekční. Pátravě se na mě zadíval. „Ale já tě miluju,“ sdělil mi, jako by to byla nějaká novinka.

„To snad víš?!“ A šel si po svých. Ani se neptal kam jdu, když se parádím a on zůstává doma. Jenže za chvíli už se z obýváku začal ozývat pískot z televize a bylo to vyřešené. Díky za fotbal!

Proč si to myslí?

„Co s tím mám dělat?“ ptala jsem se Jitky, kamarádky, která mi zatím vždycky se vším poradila. I ona nad tím kroutila hlavou, protože Petra zná. „Někdo mu musel zasít do hlavy nějaké podezření, jinak to nevidím,“ usoudila.

„Tohle sotva změníš,“ poznamenala Jitka. Prý si mě přece tenkrát kdysi vybral, protože jsem mu připadala krásná ve všech bodech. „Tu ostražitost ať si strčí za klobouk!“ rozhodla. „Má tě pořád takovou, jakou chtěl. Máš snad chodit v hadrech?“

Riskantní řešení

To byla voda na můj mlýn. Inspirace. Co kdybych tak vyřešila manželovy vzdechy pořádným šokem? Aby se chytil za nos. Ne že budu páchnout, ale tak se to říká. Obešla jsem pár second handů a dalo mi to fušku najít něco, co už nikdo nechtěl.

Když jsem prodávající slečně prozradila, že bych potřebovala něco vágusovského, koukala na mě jako na blázna. Tak jsem jí přiznala svůj plán. Ulevilo se jí, a dokonce se začala smát. Prý když to přeženu, tak si toho manžel ani nevšimne. Bude to brát, že jdu na maškarní bál , o kterém jsem mu zapomněla říct.

Byl z toho vedle

O číslo větší kabát jsem si přehodila přes svoje oblečení už v obchodě. Zvykala jsem si na ty podivné pohledy lidí, které jsem potkávala. Kabát jsem pověsila v předsíni, kousky, které jsem pořídila opravdu za pár korun, složila na botník.

Ani mě v tom Petr nemusel vidět. Spatřil kabát a zarazil se. „Co to tu je za hadr?“ podivil se. „Můj nový kabát,“ vysvětlila jsem. Kroutil hlavou. „Máš pravdu, byla jsem marnivá,“ řekla jsem kajícně. „Už to, že jsem si tě vzala, to dokazuje!

Musím se všeho zbavit!“ To už zalapal po dechu. „To se zbavíš i mě?“ „Když nemám být marnivá…“ nadhodila jsem. Hned zakroutil hlavou. „Buď si marnivá!“ rychle dodal. A už nikdy nevzdychal, že se parádím.

Radka N. (68), Kolín