Už když se k nám do domu přistěhoval, byl hned s každým kamarád. Moje kamarádka na něm mohla oči nechat. Mě upřímě děsil.

Před deseti lety jsem si žila spokojeně a nehodlala jsem na tom nic měnit. Mé vztahy s muži nikdy za nic moc nestály a rozhodně pro mě žádný nikdy nic dobrého neudělal.

Tak jsem měla svoji svobodu, mohla jsem si dělat, co se mi zachtělo, nevařit a mít doma stále uklizeno. Co víc si přát? Jenže se objevil chlap, který mi to všechno chtěl nějak zkomplikovat. Zatímco mě se on nelíbil, já jemu očividně ano. Můj nový soused se na mě zkrátka a dobře zaměřil.

Otravný chlap

Vůbec se mi nelíbil. Přišel mi trapný, slizký a otravný. Bydlel na mém patře, takže jsem ho musela docela často potkávat. Sotva mě uviděl, hned se ke mně hrnul a bodře hlaholil na celý dům:

„Dobrý den, sousedko, to na sebe máme ale štěstí, že?“ ptal se pokaždé dotěrně a já se musela držet, abych mu něco peprného neodsekla. Přece jen jsem chtěla se sousedy udržovat dobré vztahy. Kamarádce se líbil moc! „Co se ti na něm nezdá?

Vždyť je tak charismatický a pěkný!“ pěla ódy, když jsme jednou na souseda narazily před výtahem. Hned po něm házela oči. On si ale Hanky nevšímal. Svoje oči měl upřené jenom na mě.

Přišel mi už trapný!

Nejdřív jsem si toho nevšímala, ale po chvíli už jeho zájem nešlo přehlédnout. „On se ti dvoří, viď?“ zeptala se mě závistivě moje kamarádka, ale já si to stále nechtěla připustit. Styděla jsem se a taky mi to přišlo nemístné!

Bylo mi už skoro šedesát a rozhodně jsem nebyla žádná krasavice. Lehce při těle a obličej samou vrásku. Po tom všem, co jsem zažila, jsem už po nikom po svém boku netoužila. Dvojnásobná vdova, bezdětná a po těžké nemoci.

Prostě mi vůbec neseděl

Penězi jsem také moc neoplývala, vzhledem ke všemu, co mě potkalo. Ale života jsem si uměla vážit a nějaký nedostatek financí neřešila. Žila jsem skromně a byla vděčná za každý den! „Nebuď hloupá. Je to pohledný chlap.

Měla by ses s ním dobře!“ domlouvala mi Hanka. I když mi asi trochu té jeho pozornosti záviděla, věděla jsem, že mi štěstí upřímně přeje. Já si ale nemohla pomoct. Ten chlap mi byl čím dál protivnější!

Nepůsobil na mě vůbec dobře a jeho pohled mi přišel příliš pronikavý. Proč si vyhlédl zrovna mě? Že by si mě tipnul na nějakou tu zoufalku, co padne vděčně do náruče prvnímu chlapovi, co o ni projeví zájem? Vždycky vylezl z bytu, jen co jsem otevřela dveře.

Jakoby na mě číhal! „Sousedko, přijďte na kávu! Sousedko, vám to ale dneska sluší!“ povykoval a mně se dělalo špatně od žaludku, když jsem zase zaslechla jeho hlas. Takhle na mě útočil každou chvíli. Potom ale jeho chování nabylo na intenzitě.

Bála jsem se ho!

Jednou na mě čekal přímo přede dveřmi. A dokonce měl tu drzost sahat na mě! Smetl mi neexistující smítko a tvářil se tak důvěrně. Tak tak jsem před ním stihla zavřít dveře! Zavolala jsem Hance. „Prosím, přijď.

Já se ho bojím!“ Kamarádka mě vyslechla a rozzlobila se. Prý si to půjde s tím dotěrou rovnou vyřídit a pak mi přijde dát vědět!

Pomoc nepřicházela

Čekala jsem na ni celé odpoledne, ale Hanka nikde a telefon nebrala! Začala jsem se o ni bát. Musela jsem si dodat odvahy a zazvonila jsem na souseda. Vyšel s úsměvem na rtech. Za ním vykukovala Hanka. „Moc hezky jsme si popovídali.

Hned zítra si to zopakujeme!“ švitořila a já myslela, že ji snad zabiju, jak mě vyděsila. Ale byla jsem ráda, že je v pořádku. Telefon prý v tom rozčílení zapomněla doma…

Byla v sedmém nebi

Soused se s kamarádkou sblížil a mně se vlastně ulevilo. Jednak jsem měla konečně klid a pak také jsem už nemusela poslouchat Hančiny stesky, jak je sama. Dokonce hned začala plánovat svatbu!

„Hanko, není to předčasné?“ ptala jsem se jí opatrně, ale ona se na mě naštvala. A ještě mě obvinila, že žárlím. Že jí nepřeji trochu toho štěstí! Přestaly jsme se vídat. Tedy ano, potkávaly jsme se teď na chodbě, protože Hanka se k sousedovi nastěhovala.

Pozdravily jsme se, a to bylo vše. Hanka sousedovi podstrojovala, nakupovala a vařila a on se jen velkopansky nosil.

Snad budu mít klid

Co bylo ovšem nejhorší, že mezi tím začal opět číhat i na mě! „To vám Hanička nestačí?“ vyjela jsem na něho, když na mě opět sáhl. Cítila jsem jeho horkou ruku a stěží překonávala strach. On se mi jen vysmál. Prý že mi nikdo neuvěří. Kdo by věřil staré ženské?

Zkusila jsem to říct Hance, ale samozřejmě mi neuvěřila. Byla, chudinka, moc zamilovaná. A tak jsem se rozhodla svůj byt prodat, našla jsem si hezký pokoj v pečovatelském domě s malou předzahrádkou a mám klid. Tedy zatím.

Už jsem si všimla, že po mně pokukují dva místní spolubydlící. Co to, sakra, s těmi chlapy je? Nemohou mi dát konečně pokoj?

Dana O. (65), Kolín