Domů     Setkání na hřbitově s babičkou
Setkání na hřbitově s babičkou
3 minuty čtení

V dětství jsem zažila neobvyklé setkání. Kamarádi mě zavřeli na hřbitově a utekli. Tehdy za mnou přišel někdo, koho jsem ještě nikdy nepotkala.

To setkání mi dává naději, že smrt není konec. Něco existuje nejen pro zesnulé, ale také pro nás, kteří ještě žijeme. Jak jinak lze vysvětlit to, že za mnou přišla babička, která zemřela ještě před mým narozením?

U nás na vesnici nebylo moc míst, kam by se dalo jít. Široko daleko jen samá pole, pak rybník a hřbitov. Právě ten byl častým cílem naší dětské party. Kdo měl nejvíc odvahy, obešel sám celý hřbitov. Na to jsem nikdy neměla odvahu. Když jsem si představila, že bych měla sama jít kolem toho bez-

útěšného místa, vždy jsem se střásla strachem. Některé děti to zvládly. A pak přišly s další výzvou. Měly jsme jít na hřbitov.

Výzva pro odvážné

Samozřejmě jsem se bála, ale styděla jsem se to přiznat. Souhlasila jsem. Myslela jsem si, že v partě to bude jednodušší. Pamatuji si, že jsem držela za ruku kámošku a ona se třásla stejně jako já.

Starší kluci otevřeli bránu hřbitova, všichni jsme se seřadili vedle sebe a udělali první krok. Nebylo to tak těžké, jak jsem si myslela. Stejně jsem zadržela dech a čekala, co bude dál. Nic se nestalo. A tak jsme vešli na hřbitov.

Chvíli jsme se tam procházeli, když kamarádka řekla, že musí jít domů. Vím, že se bála, třásla se jí i brada. Bylo mi šest a snažila jsem se ukázat, že já to zvládnu. Tak jsem zůstala. Chvíli poté kluci začali utíkat. Nevěděla jsem, co se děje. Jen jsem tam stála a koukala.

Zabouchli bránu

Vyběhli ze hřbitova, zabouchli bránu a byli pryč. Po chvilce mi došlo, že jsem na hřbitově sama! Páteří mi projel mráz a nebyla jsem schopná pohybu. Po chvilce jsem se odvážila pohnout. Pomalu jsem šla k bráně a neustále se rozhlížela kolem sebe.

Brána se asi nějak zasekla, nebo jsem byla příliš malá a slabá, zkrátka mi nešla otevřít. To už jsem začala natahovat. Klesla jsem na nedalekou lavičku a rozbrečela se.

Po chvíli jsem zaslechla ženský hlas. „Nebreč, děvenko, vždyť se nic nestalo,“ říkala mi stará paní, která stála kousek ode mě.

Pocit bezpečí

Přišla blíž a podala mi kapesník. Utřela jsem si oči a pořádně se vysmrkala. Díky její přítomnosti mě strach opouštěl a bylo mi lépe. Poděkovala jsem jí. Ona si pak přisedla, ale nic neříkala. Cítila jsem z ní dobro a ještě něco.

Zdálo se mi, že ji odněkud znám. Chtěla jsem se jí na to zeptat, ale když jsem se k ní otočila, nebyla tam.

Rodinná fotografie

Nikomu jsem o setkání se starou paní neřekla. A byla bych na ni snad i zapomněla. Jenže o Vánocích maminka vytáhla staré fotografie a vzpomínala na ty, kteří už nejsou mezi námi. Na jedné fotce jsem poznala tu starou paní. Byla to moje babička, která bohužel zemřela ještě před mým narozením.

Eva S. (56), Náchod

Související články
3 minuty čtení
Tušila jsem, že s naším domem není něco v pořádku. Jako dítě jsem dokonce viděla ducha. Měla jsem ale zbraň v podobě hudby. U nás bylo vždycky něco jinak. Domem se často linuly neznámé zvuky. Praskající podlahové parkety či noční rozsvěcení světel nebylo nic neobvyklého. Někdy bych dala i ruku do ohně za to, že se v domě někdo prochází. Abych všechny ty zvuky přehlušila, naučila jsem se usín
5 minut čtení
V době, kdy jsem přestala věřit té nepříjemné věštbě, přišel šok ze strany, odkud bych to bývala nikdy nečekala! Kam až mi paměť sahá, moje kamarádka Vlasta se vždycky zajímala o výklady snů, čtení z ruky, astrologii a další podobné věci. Vykládala sobě i známým Na střední škole dokonce začala sama vykládat – nejprve karty jen pro sebe, později i pro svou rodinu a okolí. Její věštění jí s
3 minuty čtení
Když jsem přišla o muže, vnuk mi daroval k narozeninám kotě. I když kočky ráda nemám, nakonec jsem za ni byla ráda. S manželem jsme vychovali dceru Soňu, která nám dala tu největší radost – vnouče. Erik je mým světlem. Miluji ho celým svým srdcem. Byl vždy trochu jiný než ostatní děti v jeho věku. Chce znát odpověď na otázky, které mně samotné dělají problém. Je nebývale zvědavý a chytrý. Ta
3 minuty čtení
Netušila jsem, jak krásně dokáže podzimní příroda kouzlit. Při tom pohledu jsem zapomněla na smutek a starosti. Mé nemocné tělo se jako zázrakem začalo léčit. Když jsem se vdala podruhé, tak mi bylo pětačtyřicet let. Děti jsem už měla velké a můj druhý muž také. Další jsme neplánovali. Byl to pro mě tehdy náročný rok, protože se na nás začaly sypat problémy ze všech stran. Nejhorší bylo, že se
3 minuty čtení
Jako malá holčička jsem slýchávala, že dům mých prarodičů přitahuje neštěstí a straší v něm temný stín. Málem jsem té povídačce uvěřila také. Když jsem byla malá, bydleli jsme v domě u prarodičů, protože mí rodiče tehdy jako chudí novomanželé neměli na bydlení. Babička mi tehdy vyprávěla o zlu, které v domě sídlí. Jako dítě jsem valila oči a všemu věřila. Prateta i místní mi to potvrdili. Ka
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Je čas zabezpečit chalupu
panidomu.cz
Je čas zabezpečit chalupu
Řada z nás své chaty a chalupy opouští s prvními sychravými dny, ti nejodolnější s koncem roku. Nějaký čas sem nepojedeme. Jak si při loučení se sousedy říkáme, uvidíme se, až přiletí špačci. Jenže to znamená, že naše opečovávaná hnízdečka zůstávají pár měsíců bez dozoru. A to je příležitost pro nevítané návštěvníky. Pryč s lákadly Zkušení
Jak zatočit s chloupky ve tváři
nejsemsama.cz
Jak zatočit s chloupky ve tváři
Znáte to. Naneseme na obličej make-up, a rázem je vidět každý chloupek, který byl předtím sotva znát. Co dělat, abychom se jich zbavily, šetrně, bez podráždění? Depilace, nebo raději epilace? O depilaci se jedná, když odstraňujeme jen viditelnou část chloupků žiletkou či depilačním strojkem, epilací se jich zbavujeme i s kořínky. První způsob je určitě pohodlnější, ale krátkodobé řešení. Jak
Uhlídá si Dyková svého muže?
nasehvezdy.cz
Uhlídá si Dyková svého muže?
Herečka Tatiana Dyková (48) ze seriálu Případy mimořádné Marty měla zřejmě důvod, proč svého muže Vojtěcha Dyka (41) nechtěla pustit do soutěže StarDance. Jeho účast jí totiž dělala od začátku těž
Polští odbojáři se mstili za vězně z Pawiaku
historyplus.cz
Polští odbojáři se mstili za vězně z Pawiaku
Pawiak pomstíme! Právě tento nápis zaplaví ke konci roku 1942 varšavské ulice. Polští odbojáři už mají plné zuby toho, jak nacisté zacházejí s vězni v místním žaláři, a rozhodnou se okupantům pustit žilou. Vyšlápnou si na obyčejné bachaře i na tu nejodpornější nacistickou „svini“!   Stavět se začíná v roce 1830 a dokončena je o šest let