V dětství jsem zažila neobvyklé setkání. Kamarádi mě zavřeli na hřbitově a utekli. Tehdy za mnou přišel někdo, koho jsem ještě nikdy nepotkala.

To setkání mi dává naději, že smrt není konec. Něco existuje nejen pro zesnulé, ale také pro nás, kteří ještě žijeme. Jak jinak lze vysvětlit to, že za mnou přišla babička, která zemřela ještě před mým narozením?

U nás na vesnici nebylo moc míst, kam by se dalo jít. Široko daleko jen samá pole, pak rybník a hřbitov. Právě ten byl častým cílem naší dětské party. Kdo měl nejvíc odvahy, obešel sám celý hřbitov. Na to jsem nikdy neměla odvahu. Když jsem si představila, že bych měla sama jít kolem toho bez-

útěšného místa, vždy jsem se střásla strachem. Některé děti to zvládly. A pak přišly s další výzvou. Měly jsme jít na hřbitov.

Výzva pro odvážné

Samozřejmě jsem se bála, ale styděla jsem se to přiznat. Souhlasila jsem. Myslela jsem si, že v partě to bude jednodušší. Pamatuji si, že jsem držela za ruku kámošku a ona se třásla stejně jako já.

Starší kluci otevřeli bránu hřbitova, všichni jsme se seřadili vedle sebe a udělali první krok. Nebylo to tak těžké, jak jsem si myslela. Stejně jsem zadržela dech a čekala, co bude dál. Nic se nestalo. A tak jsme vešli na hřbitov.

Chvíli jsme se tam procházeli, když kamarádka řekla, že musí jít domů. Vím, že se bála, třásla se jí i brada. Bylo mi šest a snažila jsem se ukázat, že já to zvládnu. Tak jsem zůstala. Chvíli poté kluci začali utíkat. Nevěděla jsem, co se děje. Jen jsem tam stála a koukala.

Zabouchli bránu

Vyběhli ze hřbitova, zabouchli bránu a byli pryč. Po chvilce mi došlo, že jsem na hřbitově sama! Páteří mi projel mráz a nebyla jsem schopná pohybu. Po chvilce jsem se odvážila pohnout. Pomalu jsem šla k bráně a neustále se rozhlížela kolem sebe.

Brána se asi nějak zasekla, nebo jsem byla příliš malá a slabá, zkrátka mi nešla otevřít. To už jsem začala natahovat. Klesla jsem na nedalekou lavičku a rozbrečela se.

Po chvíli jsem zaslechla ženský hlas. „Nebreč, děvenko, vždyť se nic nestalo,“ říkala mi stará paní, která stála kousek ode mě.

Pocit bezpečí

Přišla blíž a podala mi kapesník. Utřela jsem si oči a pořádně se vysmrkala. Díky její přítomnosti mě strach opouštěl a bylo mi lépe. Poděkovala jsem jí. Ona si pak přisedla, ale nic neříkala. Cítila jsem z ní dobro a ještě něco.

Zdálo se mi, že ji odněkud znám. Chtěla jsem se jí na to zeptat, ale když jsem se k ní otočila, nebyla tam.

Rodinná fotografie

Nikomu jsem o setkání se starou paní neřekla. A byla bych na ni snad i zapomněla. Jenže o Vánocích maminka vytáhla staré fotografie a vzpomínala na ty, kteří už nejsou mezi námi. Na jedné fotce jsem poznala tu starou paní. Byla to moje babička, která bohužel zemřela ještě před mým narozením.

Eva S. (56), Náchod