Jsou vzpomínky, které zůstanou navždy. Asi každý si pamatuje svou nejmilejší učitelku nebo učitele, na kterého vzpomíná s láskou. Mně ta tajná láska přinesla zázrak.

Neměla jsem hezké dětství. Maminka zemřela brzy, babička byla už hodně nemocná a otec byl tyran. Byly jsme tři holky a on si z nás udělal služky. V deseti letech jsem musela prát, vařit, uklízet. Na učení jsem neměla čas. A to se projevovalo ve škole. Stěžovat jsem si neuměla, nikdo by mě ani neposlouchal.

Modřiny

Když se mě někdo zeptal na ty podlitiny a modřiny, co jsem měla po těle, tak jsem to vždycky vysvětlila tím, že jsem se zranila sama, když jsem sekala dříví, nebo se starala o zvířata, kterých jsme měli požehnaně.

Ovce, kozu, krocany, králíky. To všechno jsme musely se sestrami zvládnout. Když mi bylo třináct let, dostala jsem se do těžkých depresí a říkala si, že svůj život ukončím, abych už měla klid.

Táta si našel přítelkyni, utrácel s ní všechny peníze, které vydělal, a taky začal pít. Když přišel domů, vybíjel si svou zlost většinou na mně. A přesně v tuto těžkou dobu přišel k nám do školy nový učitel. Věnoval se nám s velkou péčí a pochopením.

Vždycky byl veselý, ochotný naslouchat našim dětským starostem i radostem. Nikdy se nedozví, jak moc jsem ho milovala a jak mi dokázal změnit život. Byl to on, kdo si všiml mých zajímavých prací ve slohu a také si všiml, že dobře maluji.

Konečně mi někdo věří

„Tohle musíš rozvíjet!“ říkal, když si prohlížel má výtvarná dílka a vzal mě na kroužek keramiky, i když jsem na to neměla peníze. Viděl, jak miluju zahrádku, když jsme se o ni na školním pozemku starali, a když přišel čas rozhodnutí, kam půjdu dál, měl jasno:

„Ty budeš úžasná květinářka!“ Řekl to tak, že jsem mu uvěřila, i když jsem ani v koutku duše nedoufala, že bych se na nějakou školu dostala. S pocitem, že mi konečně někdo věří a nesmím ho zklamat, jsem na přijímačky šla, navzdory tomu, že se mi táta smál.

A vzali mě! Můj úžasný učitel šel tak daleko, že mi tehdy domluvil dokonce ubytování na internátu a nějaké sociální dávky, abych nebyla závislá na tátovi. Láska k němu, i když byla vždy jen tajná a platonická, mi dávala sílu studovat a jít si za svým snem.

Dnes jsem floristka, mám svůj obchůdek a jsem šťastná, že dělám práci, která mě baví. Na svého milovaného učitele ze základní školy stále vzpomínám a v duchu mu děkuji za to, že mi vlastně tehdy zachránil život!

Štěpánka (67), severní Čechy