Dopis mi přišel bez podpisu a stálo v něm, že se musím dostavit na určitou adresu, je to prý důležité! Dozvěděla jsem se tam, že mé dny jsou už možná sečteny.

Ten kopec snad neměl konce! Připadala jsem si jako dýchavičný slimák, plazící se silou vlastní vůle. Často jsem se zastavovala a chytala dech, už taky nejsem nejmladší.

Na samém vrcholku kopce stál dům, ke kterému jsem měla namířeno. Dostala jsem totiž dopis velmi zvláštního obsahu. Pisatel mě zval na tento den v určitou hodinu a kladl mi na srdce, že je to moc důležité.

Je otevřeno

Týká se to prý mé budoucnosti a rodiny, což bylo divné, protože jsem byla jediná žijící osoba našeho rodu. Nikdo další už nežil a já byla bezdětná. Budova, stojící na kraji lesa, působila strašidelně. Marně jsem hledala zvonek.

Nakonec jsem vzala za kliku, bylo odemčeno. V domě bylo ponuro, rozhlížela jsem se po nějakém světle, ale nic! Volala jsem, nikdo neodpovídal. V domě nebyla elektřina! Zapálené svíce mi dělaly cestičku k velké místnosti.

Kráčela jsem kupředu úplně fascinovaná. Byla jsem zvědavá, koho tu uvidím. Dalo se říct, že jsem se dokonce vnitřně těšila. Pohltila mě jakási opojná radost a očekávání.

U dlouhého dubového stolu stály bytelné starožitné židle, na stole blikovaly zapálené svícny.

Usedla jsem ke stolu a čekala. Po chvíli se objevily postavy. Byly mátožné, lehce světélkující. Postupně usedaly za stůl. Čekala jsem, co se bude dít. Na stole se objevilo několik lahví vína.

Bylo červené, podobné barvě krve. Postavám nebylo v tom přítmí moc vidět do obličeje. Jedna z nich ke mně natáhla ruku a podala mi velký, svinutý, nažloutlý papír.

Pár měsíců

Poznala jsem, že se jedná o rodokmen mého rodu. Kdysi jsem zpracovávala jeho historii a došla až do konce 18. století. Dál jsem už žádného předka nenašla. Jenomže tenhle papír ukazoval můj rod až do hluboké temnoty středověku.

Zvedla jsem hlavu a najednou pochopila, že u stolu sedí mí předci. Na rodokmenu bylo u každého jména datum narození a úmrtí. S překvapením jsem zírala na své jméno. Viděla jsem tam datum a rok mého úmrtí – zbývalo mi pár měsíců života!

Bytosti pozvedly číše a já si s nimi chtě nechtě připila. Pochopila jsem, že jsem byla pozvána na rozlučku se životem a že si připíjím na ten nový na druhém břehu.

Zdrcující zpráva

V tu chvíli jsem se probudila ze snu. Usmála jsem se nad tím, jak velkou fantazii mám a víc to neřešila. Ten den jsem šla k lékaři na běžnou prohlídku, něco se mu ale na mém zdravotním stavu nezdálo, a tak mě poslal na další vyšetření.

O pár dní později jsem se dozvěděla zdrcující zprávu. Jsem vážně nemocná a mé prognózy nejsou dobré. Od té doby nemyslím na nic jiného. Opravdu jsem ve snu viděla datum svého posledního dne? Je až příliš blízko, čas běží a už ho mám zoufale málo. Cítím to!

Libuše (71), Trutnov