Byli jsme s mužem vždy takoví sportovci! Nemohla jsem si připustit, že už nevydržíme tolik, co dříve. Až jsem jednou ošklivě přecenila své síly.
Když jsme se s Tomášem potkali, bylo to na náročném výšlapu do hor. Vyrážela jsem s partou holek, které byly stejně aktivní sportovkyně jako já.
Tehdy jsme se skryly před deštěm v horské boudě a tam narazily na skupinku horalů, mezi nimiž jsem si našla svého budoucího muže.
Měli jsme společnou vášeň − turistiku. O víkendech jsme neseděli doma, ani když blesky lítaly. Vyráželi jsme někam do přírody. Bylo jedno, zda pěšky, na kole nebo na nějakém plavidle.
A k takovému životu jsme později vedli i naše děti. Už jako maličké jsme je nosili v sedátku na zádech a drápali se s nimi do kopců. Tak jsme se postupně stali také aktivními důchodci.
Do Tater
Nepřipouštěli jsme si, že bychom se měli v čemkoli omezovat. Dalo by se dokonce říct, že jsme cítili potřebu sportovat s přibývajícími roky ještě víc, abychom dokázali lépe vzdorovat stárnutí.
Ráno jsme vyskočili z postele, a i když venku pršelo, obuli jsme sportovní boty a vyrazili běhat do parku. Dokonce i poté, co tam manžela kousl nějaký cizí pes, jsme s běháním nepřestali.
Když se Českem hnal covid a nám se vyhnul jako zázrakem, radovali jsme se, jak jsme odolní a zdraví, že by nám mladí mohli závidět. A tak jsme si na loňský rok naplánovali výlet do Tater. Výbavu jsme měli dobrou a cítili se báječně po tělesné i duševní stránce.
V bezvědomí
Ten výšlap, na který jsme vyrazili, nebyl nikterak náročný. Ale prostě to najednou přišlo, jako by mi nějaký šotek podrazil nohu. Selhaly mi síly, zradily mne nohy a já se řítila dolů.
A tam zůstala ležet v bezvědomí. Naštěstí to nebylo vysoko. Probrala jsem se v nemocnici, vyděšený manžel seděl na hraně mé postele a starostlivě mi tiskl ruku.
I když ta příhoda nakonec dopadla dobře a já po pár dnech nemocnici opustila, bylo to pro mě a pro mého muže varování. Od té doby se šetříme pro své vnuky a nejdeme do rizika. Sportujeme sice dál, ale už nelezeme po skalách!
Eva (66), Děčínsko
