Kolem zapáleného ohně se nás sešlo devět. Myslely jsme si, že to bude jenom zábava, naše kouzlení ale začalo působit. Proutěná koštátka čarovala a plnila naše přání.
Na tento svátek se vždycky těšíme. Dodnes hledáme se sestrou Madlou, kam bychom vyrazily a pořádně si filipojakubskou noc neboli čarodějnice užily. Jednou v mládí jsme vzaly i naše dvě kamarádky Soňu a Milenu.
Vyrazily jsme do vedlejší vesnice, kde pálení čarodějnic bývalo lepší, než v naší vsi. Tam jsme dojely autobusem a zpátky jsme si řekly, že se vrátíme ráno prvním vlakem. Teprve když padla jedenáctá hodina, začalo to být zajímavé.
Jen dobrá kouzla
Odkudsi se přihnala parta holek v našem věku. Bylo jich pět a hned jsme si padly do noty. Užívaly jsme si tance kolem ohně a zábava, přiživená vínem, nabírala obrátek. „Brzy bude půlnoc,“ řekla významně jedna z těch holek.
„Tak holky hurá!“ zvolala druhá a vytáhla malá proutěná košťátka. Taková miniaturní, vypadala spíše jako nějaké roztřepené kouzelné hůlky. A měly jich víc, i pro nás. Vůbec nám nepřišlo divné, že přinesly s sebou přesně ten správný počet. Bylo jich devět.
„S úderem dvanácté každá své koště zapálíme, budeme se s ním točit kolem ohně, myslet na své přání a opisovat koštětem ležatou osmičku ve vzduchu!“ přikázala ta nejchytřejší. Kývaly jsme na souhlas. „To vám ale povídám, musíte si přát jen dobré věci!
Jestli budete přát někomu něco zlého, vrátí se vám to!“ Točila jsem se kolem ohně jako přiopilý blázen a věřila tomu, že mi po tomhle čarování dá Venca z naší třídy druhý den pod rozkvetlou jabloní pusu.
Zmizely
Tušila jsem sice, že se to nestane, ale přát jsem si to mohla. Ta vidina stála za to! Po nějaké době se mi už tak točila hlava, že jsem padla do trávy a koukala do nebe, které bylo plné hvězd. I ostatní holky se válely.
Až po notné chvíli jsme se začaly zvedat. Ty neznámé holky někam zmizely, a když začalo svítat, zbyly jsme tam už jen my čtyři a pár dalších vytrvalců. Vydaly jsme se na vlak. V něm jsme narazily na kluky z naší třídy. Mezi nimi byl i Venca. A světě, drž se, pozval mě na rande a dal mi pusu pod rozkvetlou jabloní.
Co sis přála?
Myslela jsem si, že to byla náhoda, ale i sestře se její přání splnilo. Chtěla vyhrát školní pěveckou soutěž. A stalo se! Soňa toužila po štěňátku, i to dostala do týdne.
To už jsme si říkaly, že ty holky, co přišly kdovíodkud a pak najednou zmizely, byly opravdové čarodějnice. Pomohly nám ke štěstí. Jen Milena seděla a mlčela. „Co sis přála ty?“ ptaly jsme se.
„Ale,“ nechtělo se jí s pravdou ven, „měla jsem takový vztek na matikářku, že jsem jí přála, aby si zlomila nohu!“ Začaly jsme ji utěšovat, že to dobře dopadne, že to určitě byly jen náhody.
Jenže do konce května, kdy čáry a kouzla provedená o filipojakubské noci působí, si Milena zlomila nohu. Upadla ve škole před kabinetem matematiky. Přát někomu něco zlého se jí nevyplatilo.
Jitka (54), Olomouc
