U nás doma panovala vždycky přísná výchova, vojenský řád a disciplína! Svou lásku nám tatínek s maminkou projevovali minimálně a já tím trpěla.

Celé moje dětství bylo strašné, ani dnes, po tolika letech, na něj nevzpomínám ráda. A můj bratr taky ne. Náš domov nebyl o klidu, rodinném zázemí a něžné náruči. I když nás rodiče asi milovali.

Nevím, jak se mohli ti dva najít nebo zda se maminka přizpůsobila otci a jeho vojenské disciplíně?

Vše muselo mít své místo a my jsme museli dodržovat přísný režim. I oběd musel být vždy ve dvanáct hodin a večeře v šest. S žákovskou knížkou jsme museli nastoupit v pozoru před večeří, aby otec zhodnotil, jestli dostaneme večeři celou, nebo jen její část.

Pohodáři

Maminka pořád něco šůrovala a nás vedla k tomu, abychom měli všechno pečlivě naskládané na svém místě. Byl to stres! A nejhorší byla dovolená! Takové prázdniny a víkendy, jaké jsme zažívali, nechcete! Moc kamarádek jsem neměla, jen jednu. Jmenovala se Denisa.

Zatímco já musela chodit na přírodovědný kroužek a nepovinnou němčinu, ona zpívala ve sboru a tancovala. Do družiny jsme s bratrem samozřejmě nechodili, protože bychom tam, dle slov našeho táty, zvlčeli.

Obdivovala jsem Denisu, jak byla pořád vesele naladěná, a když dostala náhodou pětku, nebrečela. Jednou jsme skončili ve škole nečekaně dřív a Denisa mě přemluvila, abych s ní šla domů. Že mi ukáže, jakou klouzačku jí vyrobil táta. To bylo velké pokušení.

Musely jsme ale jít přes zahrádky pěšinou, aby mě náhodou neviděl někdo známý a rodiče se to nedozvěděli. To by byl nářez, že neběžím ze školy hned domů! U Denisy doma jsem byla jako v Jiříkově vidění. Její rodiče i babička byli pohodáři, samý smích a legrace. Doma jsem z toho zážitku nemohla spát.

Proč právě já?

Přemýšlela jsem, proč právě já mám takové rodiče, kteří jsou přísní, věčně nervózní a nerozumějí srandě. Viděla jsem v tom hroznou nespravedlnost a ve své dětské hlavě jsem najednou zatoužila, aby i Denisa, dítě štěstěny, poznala, jaké to je dostat doma nářez.

A vymyslela jsem tu nejhloupější věc, za kterou se budu už navždy stydět. Do školy jsem si vzala zlatý řetízek s rubínovým srdíčkem. Nesměla jsem ho nosit jen tak, ale pomohla mi náhoda.

Blížil se konec školního roku a ten den jsme se měli ve škole fotit. Vždycky jsme se všichni doma hezky oblékli a učesali. Odpoledne byl tělocvik, na který jsme si museli šperky sundat. To byla moje příležitost.

Ztratil se

V nestřežené chvíli jsem ho dala Denise do tašky. A pak po tělocviku ztropila scénu, že se mi ztratil. Někdo mi ho ukradl! Paní učitelka prohledala tašky a našla ho. Denise za to hrozila dvojka s chování, kterou nakonec nedostala.

Prvně jsem ji viděla brečet a cítila jsem obrovské zadostiučinění. Ona to bude mít teď konečně doma stejné jako já! Tím naše přátelství skončilo. Už jsem si žádnou tak skvělou kamarádku nenašla. Pozdě mě mrzelo, co jsem udělala. Tak ráda bych se jí po letech přiznala, ale kdoví, kde je jí konec.

Alžběta (57), Plzeň