Na první rande mě ten můj mlčenlivý doktor pozval přímo před zraky pacienta. Zaskočil mě, ale odmítnout jsem nedokázala.

Po škole jsem nastoupila coby zdravotní sestřička, nebo řekněme zubní asistentka, v ordinaci postarší paní zubařky. Skvěle jsme si rozuměly, ale rozloučit jsme se musely už po pár měsících, když jsem odcházela na mateřskou. To jsem ještě nevěděla, jak se mi ta „dovolená“ protáhne.

Manželství nevyšlo

S mým prvním mužem se nám s odstupem pouhého roku narodily dvě děti, holčičky. Naše manželství ale záhy začalo dostávat trhliny a brzy jsme se rozváděli. S výchovou dětí mi pomohli rodiče, a tak jsem se mohla zase vrátit do práce.

Nový mladý doktor

Ovšem za tu dobu na mateřské se toho v ordinaci dost změnilo. V prvé řadě to, že paní zubařka odešla do důchodu a místo ní nastoupil mladý cizí doktor. A já jsem jen doufala, že i s ním budu dobře vycházet. Už první den se ale ukázal jako morous.

Chtěla jsem se s ním lépe seznámit, popovídat si o chodu ordinace, on mi ale jen podal ruku a řekl: „Těší mě. Dejte se do práce!“

Takový morous

Za celý den jsme spolu neprohodili slovo, tedy když nepočítám pracovní výrazy spojené s pacienty. Každou mou osobnější otázku či poznámku odbyl zatvrzelým mlčením, a tak to bylo den co den. Po pár týdnech už jsem si na jeho ignoraci zvykla.

Já jsem byla ale odjakživa hovorný člověk, a tak jsem se rozhodla, že na tom nebudu nic měnit. Vyprávěla jsem mu během práce o všem, o svých dcerách nebo jen o počasí.

Nevadilo mi, že neodpovídal, od toho tam často byli pacienti, kteří třeba alespoň přikyvovali hlavou. Tak jako tenkrát, když přišel chlapec s ošklivým kazem na horní šestce.

Nikdy na to nezapomenu, bylo to poprvé, co na mě pan doktor promluvil jinak než jen jako na zdravotní sestru. Musím ale říct, že lepší chvíli si vybrat nemohl.

„Co děláte o víkendu?“ zeptal se mě zničehonic v době, kdy se snažil tomu nebohému chlapci odvrtat zkažený zub. „Chci vzít dcery na výlet,“ odpověděla jsem zaskočeně. Ani se na mě nepodíval a pokračoval dál.

„Mohli bychom jet společně, vyzvednu vás autem, co vy na to?“ zeptal se. „Proč ne,“ odvětila jsem. Tak jsme si tam nad rozvrtanou šestkou domluvili první rande. Bylo to úsměvné.

Do třetice zase dcera

Pan doktor Matěj byl i mimo ordinaci spíše mlčenlivý, na rozdíl ode mě a mých dcer. Společně nám to ale paradoxně krásně ladilo. A tak jsme se po čase rozhodli sladit to k dokonalosti – svatbou a společným potomkem, kterým se stala další dcera.

Tak má doma pan doktor samé ženské, a prý nemůže být šťastnější. Tedy tak to alespoň dojatě říká. A já jeho pocity naprosto sdílím.

Kateřina A. (53), Zlín