Chodila do sedmé třídy, byla velký samotář, podivín a věděla všechno dopředu – i své známky i to, že se stane neštěstí. Nikdy se nemýlila.
Ve třídě bylo ticho jako v hrobě. Právě se ke svému cíli blížila hodina matematiky a žáci 7 C. psali náročný test. Následující hodinu jsem měla volno, a tak jsem se v kabinetě chtěla pustit do kontroly a známkování právě napsané prověrky.
V tom někdo zaklepal na dveře. Dovnitř vstoupila Anička. Drobná štíhlá dívka, která na sobě nosila stále stejné oblečení. „Kdy bych si mohla opravit tu čtyřku z prověrky?“ zeptala se.
Jak to věděla?
„Jak víš, že jsi dostala čtyřku? Ještě nemám prověrky opravené,“ odpověděla jsem zmateně. Omluvila se a řekla, že tedy přijde později. Jaké bylo mé překvapení, když se mi dostal do rukou právě její test.
Když jsem ho opravila, zarazila jsem se, výsledná známka opravdu vycházela za čtyři. To děvče má správný odhad, pousmála jsem se. Když o hodinu později Anička opět zaťukala na dveře mého kabinetu, oznámila jsem jí: „Vyšlo ti to vážně na čtyřku.
Měla jsi pravdu!“ Domluvily jsme se, že si známku opraví příští hodinu matematiky. Poté jsme společně vyrazily do tělocvičny, neboť jsem kromě matikářky byla též tělocvikářkou a právě s děvčaty ze 7. C jsem ten den měla hodinu tělocviku.
Zlomená
„Paní učitelko, měla byste zavolat sanitku!“ řekla mi Anička ke konci hodiny a upřela na mě své velké oči. „Něco se někomu stalo?“ ptala jsem se. „Zlomíte si nohu!“ dodala smutně.
Myslela jsem si, že to je jen nějaký její hloupý žert a nepřikládala jejím slovům žádnou váhu. Když tělocvik skončil dívky měly za úkol odnést žíněnky a švédskou bednu do nářaďovny.
V okamžiku, kdy jsem jim chtěla pomoci s částí švédské bedny, se horní část utrhla a spadla přímo na moji pravou nohu. Vykřikla jsem bolestí. Přivolaný lékař konstatoval, že noha je zlomená. V nemocnici jsem obdržela sádru a osm týdnů neschopenku.
Jak to, že Anička věděla, co se mi stane? A jak, že věděla, co dostane z prověrky? Vrtalo mi to hlavou.
Už jsem ji poslechla
Když jsem se vrátila do školy, vrátilo se vše do starých kolejí. Možná, že bych na tu záhadu zapomněla, kdyby se na konci hodiny tělocviku opět neobjevila Anička. Řekla mi, že se zřítí kovová brána na protější straně hřiště, kde hrají dívky fotbal.
Vydala jsem se bez dalšího ptaní k bráně. Několik dívek z nižších ročníků se právě na kovové bráně houpalo! Okamžitě jsem je požádala, ať toho nechají a ukončila hru na hřišti. Uskočily těsně předtím, než se těžká kovová brána odporoučela dolů.
Jak mohla Anička vědět, co se stane? Nikdy mi to neobjasnila. Na konci sedmičky se odstěhovala. Od té chvíle jsem o ní neslyšela, ale vím, že na tuhle žákyni do smrti nezapomenu.
Jitka (60), Olomouc
