S Davidem jsme plánovali společný život, když musel odjet do zahraničí. Slíbil mi, že na mě bude myslet, i když zemře. Po letech to splnil!

Říká se, že lidé jsou schopni milovat až za hrob. Věříte tomu, nebo ne? Mě vlastní děsivá zkušenost přesvědčila o tom, že to tak skutečně může být. Léta jsem nevěděla, co se s mým přítelem stalo. Odhalení, které po letech přišlo, bylo hodně děsivé.

Byla jsem zakřiknutá

Lidé často vzpomínají na krásnou, čistou a naivní první lásku. Ta moje přišla na střední škole. Nepatřila jsem k typům dívek, kolem kterých by se pohybovaly zástupy kluků. Byla jsem zakřiknutá, nesmělá, nepřipadala jsem si ani moc hezká.

Volný čas jsem netrávila s ostatními holkami po kavárnách, ale raději sama s knížkou v parku. O to víc jsem pak prožívala, když jsem začala chodit s Davidem.

Lísteček s básničkou

David byl můj spolužák. Ani on nebyl žádný vůdčí typ nebo puberťák se širokými rameny jako většina kluků v tom věku. Řadil se k romantikům a snílkům. Jeho zájmu jsem si všimla ve druhém ročníku.

Pak si jednoho dne ode mě vypůjčil učebnici, a když ji vrátil zpátky, našla jsem v ní lísteček s básničkou. Ta byla o mně a při jejím čtení se mi rozbušilo srdce.

Z přátelství láska

Naše sbližování bylo pak pomalé a nesmělé. Dlouho jsme byli jenom dobří kamarádi, teprve na konci třetího ročníku se z toho stala opravdová láska se vším všudy. Změnilo mě to, získala jsem sebedůvěru, cítila jsem se šťastná. Maturitu jsme zvládli oba bez problémů, učení nám šlo ve dvou samo.

Naše cesty se rozdělily

Pak přišla životní křižovatka v podobě vysoké školy. Já se na pedagogickou fakultu dostala, David na svoji vytouženou filozofickou nikoliv. Musel proto na vojnu. Slíbila jsem, že na něj počkám.

Přísahal mi tehdy, že na mě bude myslet každou minutu a že mě neopustí, i kdyby se mu něco stalo a zemřel by. Myslel to tehdy nejspíš v žertu, až později jsem zjistila, jak moc byla jeho slova pravdivá.

Plánovali jsme budoucnost

Vydržela jsem skutečně čekat ty dva roky, během kterých jsem za Davidem často jezdila. Plánovali jsme, že se po jeho návratu z vojny vezmeme, i když ještě nebudu mít dostudováno, a že spolu založíme rodinu.

Přišla do toho ale výhodná nabídka pro Davida, odjet s kamarádem na práci do zahraničí, do jedné arabské země. Znamenalo to i spoustu peněz, které se mohly hodit pro naše manželské začátky. S těžkým srdcem jsem tedy souhlasila, aby David odjel.

Čekala jsem

Když jsem ho doprovázela na letiště, netušila jsem, že už ho nikdy v životě neuvidím. Z ciziny se neozýval, domů už se nevrátil a jediné, co jsem se dozvěděla, bylo, že s oním kamarádem společně utekli do jiné země.

Čekala jsem několik let, jestli se David vrátí. Pak jsem to, smutná a zlomená, vzdala. Provdala jsem se v pozdním věku, měla syna, ale skutečně šťastná jsem nikdy nebyla.

V padesáti letech jsem se nakonec s Lubošem rozvedla. Na Davida jsem nikdy nepřestala myslet a trápilo mě, že nevím, co se s ním stalo.

Ozval se jeho hlas

Jedné zimní noci, kdy jsem na Davida vzpomínala obzvlášť silně, se stala děsivá věc. Najednou jsem zaslechla jeho hlas. Zněl v ložnici, jako by se ozýval ze stěn. Tiše šeptal slova, kterým nebylo moc rozumět.

Jediné, co jsem pochopila, byl název malého rakouského pohraničního městečka a slova o hřbitově.

Cesta do Rakouska

Tahle tajemná noční příhoda se pak opakovala ještě několikrát. Nakonec mě přiměla k tomu, abych se do Rakouska vydala, i když jsem si připadala jako blázen. Něco silnějšího než já mě k tomu ale uvnitř nutilo. Cítila jsem to tak ve svém srdci.

Stejná síla mě pak v onom pohraničním městečku na hřbitově vedla ke hrobu, na kterém jsem našla Davidovo jméno a příjmení. I podle fotografie bylo jasné, že to je moje největší životní láska.

Nedávné datum smrti se shodovalo s dobou, kdy se začaly odehrávat ty nadpřirozené věci.

Setkání na hřbitově

Jak jsem stála u Davidova hrobu, přistoupila ke mně jakási žena a oslovila mě lámanou češtinou. Ptala se, jestli jsem Davida znala. Vím, že to nebyla náhoda a že můj milý odkudsi z onoho světa tohle setkání zařídil.

Od ženy, která do Rakouska kdysi emigrovala, jsem se dozvěděla, že byla jeho družkou v posledních letech života.

Našla jsem vnitřní klid

Pověděla mi, že David stále mluvil o své první lásce a o tom, jak ji zklamal. V zahraničí se tehdy po svém útěku dostal do problémů, připletl se k neúmyslnému zabití a strávil několik let ve vězení. Znovu se setkat se mnou už by se prý býval styděl.

Nikdy ovšem na mě nezapomněl. A důkazem toho je, že mě jeho duše po smrti vyhledala, abych se vše dozvěděla. Konečně jsem tak nalezla alespoň částečný klid a smíření. Dodnes jednou ročně jezdím do Rakouska položit květiny na Davidův hrob.

Zuzana H. (64), Písek