Celé dětství a mládí jsem se potýkala s nálepkou, že jsem holka ze špatné rodiny. Tvrdili mi, že o dobrého chlapa nikdy ani nezakopnu. Mýlili se!

Jako dítě a dospívající dívka jsem neměla šanci se vymanit z nálepky holky ze špatné rodiny. Rodiče byli chudí, žili od výplaty k výplatě. Táta navíc tehdy dost pil a pro ránu nešel daleko.

Ve škole se mi kde kdo posmíval za to, jaké nosím oblečení, jak vypadám, z jakých jsem poměrů. Podlé spolužačky mi říkaly, že jsem nula a nulou zůstanu. Ale já měla jasno! Najdu si skvělého chlapa, se kterým uteču co nejdál a začnu s ním jiný život.

Štěstí na dosah

S Ríšou jsme se seznámili na zábavě. Byl statný, svalnatý, přitažlivý. Začali jsme si povídat a rozuměli si. Byla jsem v sedmém nebi a cítila, že štěstí mám na dosah ruky!

Nejvíce jsem se radovala z toho, že vůbec netuší, z jakého prostředí pocházím, že jsem nula, která nemá nic. Jen rodinu, která tře bídu s nouzí. Přála jsem si, ať ta noc nikdy neskončí.

Jenže se tam najednou objevila partička z naší školy − a v jejím čele moje starší setra Milča. Bylo mi v tu chvíli jasné, co se bude dít!

Chovala se jako husa a udělala mi strašnou ostudu! Vzápětí Ríšovi ti dobráci pověděli, co jsme za povedenou rodinku a že není o co stát. Chtělo se mi brečet.

Nevzdal to!

Čekala jsem, že se se mnou rozloučí a už ho v životě neuvidím! Jenže Ríša mě nejenže doprovodil na poslední autobus do naší vesnice, ale dokonce se mě zeptal, jestli bych nepřijela následující víkend.

Moje naděje byla zpět! Následující sobotu jsem za ním přijela. Prožili jsme krásné odpoledne a já jsem byla tak zamilovaná…! Vše šlo jako po drátkách. Ovšem jen do okamžiku, než za mnou Ríša přijel do naší vesnice. A to byla chyba!

Během procházky jsme narazili na mojí mámu, která šla zrovna z nákupu a za sebou vláčela mé dva mladší sourozence. Jakmile mě zbystřila, okamžitě si to namířila k nám.

A rovnou na mě začala hulákat: ,,To ti, ty káčo pitomá, nevadí, že je ten tvůj kriminálník? Teď to říkaly ženské v krámě! Děláš celé rodině ostudu!“ Stála jsem několik vteřin jako opařená.

Co to jen máma povídá za nesmysly? Ríša a kriminálník? Už jsem to nemohla dál poslouchat. Rozběhla jsem se pryč, daleko od ní. A Ríša utíkal za mnou.

Když mě dohnal, sevřel mě celou uplakanou do náručí a začal mi vyprávět svůj příběh. Měl prý opravdu podmínku za napadení veřejného činitele. Za problém, do kterého ho navrtala jeho rodina, konkrétně jeho dva bratři a sestřenice.

Jsme tu pro sebe

Kdyby jich nebylo, nikdy by se do problémů nedostal. „To proto se asi k sobě tak hodíme, oba bychom se měli od svých příbuzných držet co nejdál,“ řekl mi. Tak jsme se krásně shodli a mně se moc ulevilo.

Ještě dlouho jsem musela odrážet útoky své povedené rodiny, ale časem je to přešlo. Ríša mi dával sílu. Přestěhovali jsme se spolu do města a tam začali nový život. Vzali jsme se a založili rodinu. Vždy jsme tu byli a budeme jeden pro druhého.

Libuše (59), Olomouc