Přistěhovala se do malého domku na konci ulice a hned druhý den vyvěsila ceduli. Kartářka Gábina vám změní život!
Nikdo nemluvil o nikom jiném než o ní. Odkud přišla a kde se u nás vzala? Byla opředena tajemstvím. S nikým se nebavila a vypadala vážně divně. Ne že by chodila celá v černém a měla rudé nehty. Tak jsem si totiž já kartářky vždy představovala.
Trochu jsem se bála
Ona vypadala spíš jako nějaká stárnoucí filmová hvězda. Velký zlatý drdol, nalepené řasy jako smetáky a pas útlý jako vosa. Mohla být tak stejně stará jako já, ale postavičku měla na dvacet. Vždycky na vysokých podpatcích a vždycky v nějakém drahém oblečení.
Kostýmku či šatech. To aby vynikly její útlé nožky. Cupitala ulicí s kabelkou přehozenou přes loket a na nikoho se ani nepodívala. Jakoby byla něco víc než ostatní! Když na mě konečně došla řada a ona mě milostivě přijala na sezení, byla ve mně malá dušička.
Co mi asi poví? Kamarádka, která měla jít hned po mně, protože jsme se objednaly společně, mě jen chlácholila: „Co ti asi tak může vyvěštit? Nového chlapa, lepší práci a zdraví až do smrti. Víš přece, jak to chodí.
Zaplatíš majlant a nic nového se nedozvíš!“ byla skeptická, ale slyšet věštbu chtěla taky. Prý co kdyby!
Úplně mě zdeptala
Já vůbec netušila, co mě čeká. Nikdy jsem u kartářky nebyla, a znala vše jen z vyprávění ostatních. Ani jsem se nestačila posadit, když přede mne hodila balík karet, abych si vybrala tři. Skoro se na mě ani nepodívala a spustila takovým pohrdlivým tónem:
„Tak to je špatné. Jste vážně nemocná a nečeká vás nic dobrého. Vaše kamarádka to s vámi nemyslí dobře a v zaměstnání brzy dostanete výpověď. Být vámi, připravím se na nejhorší.“ Ani nečekala na odpověď a postavila přede mě kasičku.
Očekávala tisícovku, jak bylo předem domluveno. Domů jsem šla jako zpráskaný pes. Úplně se mi zhroutil svět. Vůbec mě nenapadlo, že nic z toho, co mi řekla, nemusí být pravda! Brala jsem to jako hotovou věc. Už jsem v duchu psala dopis na rozloučenou pro svoje děti.
Byla na mě zlá
Svoji kamarádku s jejím planým utěšováním jsem poslala domů. Pohádaly jsme se, ale bylo mi to jedno. Vždyť se jí stejně nedá věřit! Ona se ale nedala. Objednala se k té kartářce znovu a šla k ní pod cizím jménem a jinak oblečená.
Dokonce si nasadila i brýle po svojí staré mamince. Vyslechla si úplně něco jiného než napoprvé a hned mi to přišla říct. Bylo to vážně celé divné! Tentokrát jsem se objednala já, ale nic jsem neměnila. Umínila jsem si, že budu po kartářce vyžadovat vysvětlení.
Proč mi řekla tolik špatných zpráv? To se v těch jejích kartách nenašla alespoň jedna dobrá věc? Čekala jsem, co mi odpoví. „Vážně to jste znovu vy? To vám nestačilo, co jsem řekla minule? Být vámi, nevylezu ani z domu. Máte to za pár, to je jisté.
Víc k tomu nemám co dodat.“ Tentokrát to přehnala. Domů už jsem neodcházela jako zpráskaný pes, ale plná vzteku.
Pátrala jsem, co je zač
Tušila jsem, že za tím vším musí být ještě něco jiného, ale co? Začala jsem se na onu dámu vyptávat. Kontaktovala jsem bývalé spolužačky, a dokonce i nějaké staré známé svých rodičů, co již nežili. Prostě všechny, kteří by mohli onu dámu znát.
Jednou jsem potkala bývalou prodavačku ze samoobsluhy, nyní už dávno v důchodu. Nedalo mi to a dala jsem se s ní do řeči. Okamžitě věděla, o koho se jedná. Měla totiž za manžela policistu, a tak od něho věděla kdejaký drb.
Už mi svítalo
„Paní, vzpomeňte si. Vždyť vy jste proti té ženské svědčila na policii. Úplně náhodou jste se s ní potkala na nádraží, protože váš vlak měl zpoždění, moc dobře si to pamatuji.
Když se vyšetřovala krádež ve stánku s cigaretami na tom nádraží, vzpomněla jste si na podivný pár, ženskou a chlapa, jak odtud táhnou nějakou velkou tašku a tváří se tak nějak nápadně. Usvědčili je na základě vašeho svědectví!“
Třeba to byla náhoda
Díky ní jsem si tu dávnou historku vybavila, přestože to bylo tehdy jen pár vět, co jsem řekla. Prostě dva lidé, co v noci táhnou tašku, přestože už dlouho nic nejelo. Tak co na tom nádraží vlastně dělali? Mimo mě tam bylo úplně mrtvo.
No a ta kartářka se k nám, do naší ulice, přistěhovala rovnou z výkonu trestu. Zda to byla součást jejího plánu, nebo jen náhoda, nevím. Ale v tom vězení si pobyla dlouhé dva roky, před tím totiž měla podmínku.
Udala jsem ji znovu
Musela jsem jí ležet v žaludku a celé dva roky vymýšlela, jak mě zničí. Byla jsem jí trnem v oku. Našla si moje jméno ve vyšetřovacím spisu, kam měla právo nahlédnout.
Kartářkou se stala rychle a snadno kvůli nabytým penězům a taky kvůli mně. Nezbylo nic jiného, než celý náš příběh zopakovat. Opět jsem proti ní šla svědčit!
Anna S. (62), Pelhřimov
