V dlouholetém manželství jsem nebyla šťastná, ale manželovi jsem byla věrná, i když on byl přesvědčený o opaku.

Lidé jsou různí, hodní, dobrotiví, ale také zákeřní a zlomyslní. A někteří také rádi druhým ubližují vymyšlenými zprávami. Někdy se ale stane, že pomluvy mají nakonec úplně opačný účinek. Já jsem se před několika lety stala terčem takových pomluv. Naštěstí to ale nakonec vyústilo v dobrý konec.

Z vtipného chlapa bručoun

Byla jsem s Jakubem v manželství už téměř dvacet pět let. Nic zásadního mi nechybělo ani nevadilo, ale postupem času jsem si stále více uvědomovala, že moje manželství není tím vztahem, o jakém jsem kdysi v mládí snila.

Na začátku našeho vztahu byl Jakub činorodý a vtipný partner, se kterým byla zábava. Nikdy jsme o víkendech neseděli doma, ale podnikali jsme spolu nejrůznější výlety, díky kterým jsme si vytvořili krásné a nezapomenutelné zážitky.

Ale jak roky ubíhaly, stal se z Jakuba spíš nemluvný a věčně otrávený muž, který se s oblibou hádal kvůli naprostým maličkostem.

K výročí ani kytka

Když jsme „oslavili“ dvacáté páté výročí svatby, ke kterému jsem od Jakuba nedostala ani kytici růží, musela jsem si konečně přiznat, že náš vztah je na bodu mrazu a že hlavním a jediným důvodem, proč spolu zůstáváme, jsou děti.

Synovi bylo sedmnáct, dceři patnáct a ještě potřebovali rodinné zázemí. Rozvod pro mě tedy zatím nepadal v úvahu, ale moje srdce toužilo po lásce, po vzrušení.

Nový kolega

Když k nám do zaměstnání nastoupil nový kolega, ihned mi padl do oka. Stalo se mi v životě jen párkrát, že jsem k někomu okamžitě pocítila určitou spřízněnost. A Radek byl přesně takový případ.

Z pohledů i slov, které jsme si vyměňovali, jsem vnímala, že ten pocit je oboustranný. Vídali jsme se v zaměstnání denně a brzy jsme toho o sobě navzájem věděli opravdu hodně.

Důvěrní kamarádi

Radek byl zadaný, stejně jako já. Jak to tak bývá, samozřejmě jsme se dostali do řečí, i když jsme spolu nic neměli – prostě jsme byli jen dobří a důvěrní kamarádi, ale lidé kolem nás si mysleli, že jsme milenci.

Bohužel se to týkalo i kolegyň, kterým jsem věřila. V očích některých z nich jsem si přímo přečetla odsouzení, proč mám jako vdaná žena poměr se ženatým mužem.

Pomluvy se stupňovaly

Čím víc jsem se snažila obhajovat a bránit, tím více se ono nepodložené podezření stupňovalo. Začala jsem z toho být nesvá, přemýšlela jsem, jestli nemám kontakt s Radkem nějak omezit.

Pak jsem si ale řekla, že i kdyby byla pravda to, co si lidé kolem mě vymýšlejí, tak jim do toho nic není. Když mi Radek jednoho odpoledne řekl, že se mnou potřebuje o něčem důležitém mluvit, tušila jsem, o co se bude jednat.

Stejně jako mě, také jeho znepokojovaly ty řeči, které se o nás potají vedly. Současně mi řekl, jak ho mrzí, že to není pravda. Uvedl mě tím trochu do rozpaků. Věděla jsem, že ani jeho manželství nepatří k těm ukázkovým.

Se ženou se už dávno odcizili, a protože syn už odešel studovat do zahraničí, vlastně ho doma nic nedrželo. Dalo by se říci, že u Radka byl rozvod otázkou času. Rozhodně o něm uvažoval mnohem konkrétněji než doposud já.

Dál jsme ale udržovali náš vztah na přátelské úrovni, kterou jsme nechtěli překračovat.

Manžel mi nevěřil

Jenže pomluvy o tom, že je mezi námi něco víc, mezitím překročily budovu firmy a dostaly se až ke mně domů. Jednoho dne jsem zastihla po svém příchodu z práce Jakuba, jak sedí v křesle a mračí se na mě. Prohlásil, že spolu musíme něco vyřešit.

Byli jsme tehdy naštěstí doma sami. Jakub se na mě tvrdě obořil, že mi obětoval celý život a já se mu odvděčuji tím, že ho zesměšním nevěrou. Protestovala jsem, že to není pravda a že nesmí věřit všemu, co lidé napovídají. Bylo to marné.

On těm lžím skutečně věřil. Slovo „rozvod“ sice přímo nepadlo, ale manžel mi naznačil, že se mnou do budoucna nepočítá. Cítila jsem se zoufale a nevěděla, jak se mám zachovat. Unavovalo mě bránit se něčemu, za co nemůžu.

Ten tlak okolností nakonec na mě i na Radka zapůsobil přesně opačně, než se zřejmě očekávalo. Dali jsme se dohromady skutečně, takže ony předchozí řeči nabyly nyní reálný rozměr. Pokud už nás lidé označili za nevěrníky, proč toho tedy nevyužít?

Dva rozvody pak následovaly v   krátkém sledu pár měsíců po sobě. Neobešlo se to bez ztráty některých přátel a v mém případě také bez změny zaměstnání.

Štěstí na hromádce

Nakonec jsme na tom ale oba vlastně jedině získali. Od doby, kdy nás pomluvy daly tak trochu proti naší vůli dohromady, uplynulo už více než deset let a my jsme pořád spolu a šťastní. Rozhodně je nám lépe než v našich předchozích vztazích.

Zatím jsme se nevzali a ani to neplánuje. Svatba totiž zárukou šťastného vztahu není. To víme moc dobře oba dva.

Irena T. (59), Sušice