Když moje žena četla tu tajemnou knihu, každou noc se budila ve stejnou dobu a s výkřikem. Pak jsem začal mít problémy i já!
Ozval se výkřik! Už několik nocí po sobě mě manželka budila uprostřed noci. Rozsvítil jsem malou stolní lampu. Manželka se vsedě předklonila ke svým nohám a obličej utopila v dlaních.
Viditelně se třásla po celém těle. „Zase ten hloupý sen?“ ptal jsem se, i když jsem správně tušil, že manželku už poněkolikáté vyděsil ten samý příběh.
Vyděšená
Obětí jejích nočních můr jsem byl i já, který brzy ráno vstával do práce. „Pokaždé je to stejné,“ zašeptala manželka celá vyděšená. „Začíná to cestou, která pokračuje utopena v mlze. Kráčím po ní a míjím zdivo oprýskaných starých domů. Ulička je úzká a krátká.
Na jejím konci se nachází malý dvůr. Dopadá sem světlo z jediné lampy, která funguje – a ulička pokračuje k přístavním dokům, vidím stožáry lodí, jejich plachty, jak vystupují z mlhy.
A pak nejednou vidím tělo mrtvé ženy, která leží na zemi!“ Manželka se zajíkla hrůzou.
Jak jí pomoct?
Před několika dny dočetla knihu od s názvem Jack Rozparovač – rozluštěné tajemství. Byla to jedna z nejprůkaznějších publikací o tomto slavném sériovém vrahovi. Nerozluštěný pomník londýnské kriminálky.
Od té chvíle se jí děj příběhu vybavoval každou noc. Poprvé v životě si manželka nechala předepsat od svého lékaře prášky na spaní. Nepomáhaly. Budila se dál přesně kolem půlnoci výkřikem, při kterém vzbudila polovinu činžáku, ve kterém jsme bydleli.
Snažil jsem se ji uklidnit. Příběh se pokaždé odvíjel jako magnetofonový pásek. Stejný příběh, stejná pointa a nakonec probuzení, nasáklé strachem! Pokoušel jsem se s manželkou před spánkem mluvit o hezkých věcech.
Pouštěli jsme si komedie. Nic nepomáhalo. Manželka i já jsme byli po několika dnech zralí na návštěvu psychiatra. Až jednou jsem se pokusil na svou spící ženu šeptem promluvit ještě předtím, než se o půlnoci vzbudila výkřikem.
Vešel jsem jí do spánku
Začala mi ze spánku odpovídat. Domníval jsem se, že jsem vstoupil do jejího snu. Manželka se uklidnila. Oddychovala pravidelně a hluboce. Minula půlnoc a nic se nedělo.
Oba jsme jásali, jak jsme se dostali z křivolakých londýnských uliček, utopených v cárech mlhy.
Další noc se mi zdál sen. Vstoupil jsem do uličky, která byla doslova ucpaná neproniknutelnou mlhou. Světlo lampy ozařovalo malý plácek, kterým ulice pokračovala do průchozího dvoru. Kráčel jsem do chudinské čtvrti, až jsem došel k přístavním dokům.
Tam leželo tělo mrtvé ženy… Vykřikl jsem a otevřel oči. Vzápětí jsem se v posteli posadil. Polekaná manželka seděla vedle mě a držela mě za ruku. Civěli jsme na sebe, oči se nám leskly ve tmě. Vyprávěli jsme si to, co nás oba probudilo.
Naštěstí vše, co jsme až doteď prožívali, byl jen sen. Zajímavé ale bylo, že se nám zdál naprosto stejný příběh – o Jacku Rozparovači! Rozečtená kniha o sériovém vrahovi ležela nad námi na poličce a leží tam stále. Od té doby jsme ji ale ani jednou neotevřeli a nezačetli se do ní.
Petr (57), Pardubice
