Když jsem zjistila, jaký Petr je, rozešla jsem se s ním. Řekla jsem si, že mi nestojí za to, abych kvůli němu uronila byť jen jednu slzu.

Můj ex přítel nebyl moc dobrý člověk. Bohužel jsem to zjistila až po dvou letech. Přesně tak dlouho mi trvalo, než jsem sundala růžové brýle. Dva roky jsem byla zamilovaná a nevšímala si varovných signálů, neposlouchala jsem okolí.

Viděla jsem jenom svého přítele. Oči mi otevřelo až to, když jsem ho přistihla s milenkou. Sbalila jsem si věci, které jsem měla v jeho bytě, a vrátila se do svého malého kutlochu.

Konec truchlení

Ten jsem zdědila po babičce, ale nikdy jsem neměla to srdce prodat ho nebo pronajímat. Ukázalo se, že jsem udělala dobře. Můj byteček byl svědkem mého truchlení a vyrovnávání se s rozhodem. Řekla jsem si, že kvůli tomu bídákovi neuroním ani slzu. A docela dlouho jsem to vydržela.

Taška se protrhla

Postupně jsem si zvykala na to, že spávám sama ve své posteli. Do restaurací mě to samotnou netáhlo, takže jsem musela zvládnout nákupy pro jednoho. To mi ale moc nešlo, a když jsem si z krámu nesla potraviny na celý víkend, pořádně jsem funěla.

Vešlo se to do jedné papírové tašky, ale byla pořádně napěchovaná. Že já neposlechla prodavačku, která mi nabízela další tašku. Řekla jsem si, že to zvládnu. Popadla jsem tašku do náruče a vyrazila domů.

Jenže když už jsem byla kousek od baráku, zaslechla jsem rupnutí, taška se mi v rukou zakymácela a začala se trhat. A všechno ovoce, které jsem měla navrchu, padalo a kutálelo se po chodníku.

Rozbrečela jsem se

Chvíli jsem s tím vším balancovala, ale pak mi došly síly. Tašku jsem položila na zem a sedla si vedle ní. Tehdy se ve mně něco zlomilo a rozbrečela jsem se. Všechno, co jsem zadržovala po rozchodu, se teď uvolnilo.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, když jsem zaslechla cizí hlas. „Promiňte, není tohle náhodou vaše?“ ptal se mě muž, který v ruce držel pomeranč. Jen jsem přikývla. „Aha, ono je jich tady víc.

Když mi slíbíte, že si otřete slzy, posbírám vám celou úrodu,“ dodal a šel hledat ovoce, které se mi rozkutálelo.

Všechno trápení zmizelo

Než se vrátil s plnou náručí, přestala jsem brečet. Pak mi ten chlap pomohl vstát. „Myslím, že za to ten nákup nestojí,“ nadhodil a usmál se na mě. Byl to sympaťák a já se začala usmívat taky.

Pomohl mi odnést nákup na nejbližší lavičku, sedli jsme si a povídali si. V jeho přítomnosti jsem hned zapomněla na všechno trápení. Cítila jsem se příjemně jako už dlouho ne. Od té doby uplynulo už mnoho let a z neznámého sběrače ovoce se stal můj manžel. Kdo by to byl řekl, že mi zatoulaný pomeranč přinese do života lásku…

Andrea T. (51), Praha