Přemýšleli jste někdy, jaký smysl byste nechtěli ztratit? Já jsem si neuměla představit, že neuvidím. A vidíte, tyto řádky píšu s pomůckami pro slepé.

Nevidět ty krásy kolem sebe. Snad by mi nevadila ztráta sluchu, ale zrakové vjemy? Nevidět své blízké, nové věci kolem sebe nebo třeba i nebezpečí. Neuměla jsem si představit, že bych se mohla orientovat v prostoru, jít na autobus nebo tramvaj. Oči pro mne byly důležité.

Je mojí oporou

Dnes je pro mne podstatná Stella. Fenka zlatého retrívra, která mi věrně leží u nohou. Je mýma očima. Vede mne po nerovném chodníku, upozorní, když jede auto. Nevidím, respektive vnímám jen skvrny. V podstatě spatřuji pouze světlo. Hru stínů přede mnou ovšem neumím rozklíčovat.

Byl to vážný úraz

Smířila jsem se se svým postižením a naučila jsem se proto využívat pomůcek pro slepé. I třeba těch na tomto počítači. Časopisy mi předčítá rodina. Ptáte se, jak se to stalo?

Před pár lety jsem utrpěla ošklivý úraz hlavy, kdy došlo k poškození očí a jejich nervů. Neoslepla jsem tehdy hned, ale prognóza byla v podstatě jasná. Lékaři vám dávají naděje, ale poznáte, když sami je nemají.

Dříve nebo později jsem měla oslepnout a nebyla naděje, jak mi zrak zachránit. Neuměla jsem si nejprve něco takového představit, samozřejmě. Měla vždy dobrý zrak, v padesáti jsem ještě nepotřebovala brýle na čtení. Samozřejmě je těžké i na psychiku, když si zvykáte na nový stav.

Musela jsem si zvyknout

Snažila jsem se zvykat si, že nic neuvidím. Zavřela jsem třeba oči a zkoušela se pohybovat po bytě. Narážela jsem a shazovala různé předměty, takže jsem byla nešťastná, že to nepůjde. S manželem a rodinou jsme tak začali shánět různé pomůcky pro nevidomé.

Do kuchyně, koupelny, k počítači, zkrátka všude, abych mohla být i bez zraku zcela soběstačná. Rodina mě ohromně povzbuzovala, ovšem slábnoucí zrak mě srážel znovu a znovu na kolena. Venku to byla zkouška. Nevíte, kdo kde číhá.

Víte, že na sebe upozorníte, protože máte bílou hůl. A psa. To je přece lákadlo pro zloděje.

Bála jsem se být sama

Doma jsem se s mužovou podporou cítila bezpečně. Ale vyjít sama na ulici jsem se bála. Jednou se to však zlomilo. Řeknete si, že pozornost může vzbudit i vetchý člověk, který vidí. Zkrátka je to o tom, na koho narazíte. A musím zaťukat, že já měla vždy štěstí.

Kolikrát mne lidé i jemně osloví, zda nepotřebuji pomoc. Nepotřebuji, mám Stellinku. I když samozřejmě smíření se s tím, že už nikdy neuvidím, zcela nepřišlo.

Jak vypadá?

Mám vnoučata a nevidím, jak se mění. Ani Stellinku jsem nikdy neviděla. I když ji vnímám rukama, říkám si, jestli má ten čumáček takový, jak si jej představuji. Ale to je život.

Iva J. (67), Jaroměř