Tlupa agresivních koček mnoho let trápila obyvatele naší vísky. Jen jediného člověka poslouchaly. Byla to podivín, kterému se každý vyhýbal.

V lesích Lužických hor najdete mnoho starých opuštěných hřbitůvků sudetských Němců, kteří zde kdysi žili. Jsou polorozpadlé a leží v blízkosti vesniček, které už mají nové hřbitovy z dob po válce.

Na jednom takovém opuštěném hřbitově nedaleko naší vsi se slézaly kočky z širokého okolí. Byla to nebezpečná tlupa. Jejich vzteklý řev se v noci nesl nad údolím a děsil, jako by to byl křik ze samotného pekla.

Chlupaté příšery se řítily tu po louce, tu přes silnici, vždy za nějakým cílem. Jednou rozbily skleník na naší zahradě, po druhé zlikvidovaly sousedův holubník, napadly i turisty na autobusové zastávce.

Kočičí komando

Vůdcem byla vždy kočka orientální, která se u nás volně moc neobjevuje. Černá jako uhel se smaragdově zelenýma očima. Pamatovala jsem si tu kočičí bandu z dětství, už tehdy byly postrachem.

Když jsem do naší vesničky přijela za rodiči už jako dospělá, seděly místní kočky na návsi. Zavrčely vzteky, jakmile mě uviděly. A musím přiznat, i když jsem se koček nikdy nebála, naskočila jsem v té chvíli okamžitě zpátky do auta.

V místní restauraci jsem posléze zjišťovala, nakolik řádí v okolí vzteklina. Vždyť proč jinak by ty kočky byly stále tak agresivní… Vzteklina neřádila, ale nikdo mi nedokázal odpovědět, proč se i mírumilovná kočička v této vesnici stane členem té divoké tlupy.

Zaklel

Maminka říkala, že jediný, kdo s kočkami vychází dobře, je místní podivín, který dělá hrobníka. „To on kočky navádí a ovládá,“ měla jasno. Nebrala jsem ta slova vážně a šla se raději projít.

Přece se v naší vsi nebudu bát, řekla jsem si. Na zahradě jednoho domku na kraji vsi jsem uviděla krásná jablíčka. Větev vykukovala přes plot a ovoce přímo nabízela. Utrhla jsem jedno.

V tu chvíli se rozrazilo okno chalupy a v něm podivín, o němž mluvila máma. Zaklel a ještě si odplivl. Se srdcem v kalhotách jsem se omluvila. Místo odpovědi se ozvalo kočičí zaječení. Z okna vyrazily čtyři micky a běžely ke mně.

Naštěstí byl u vedlejšího domu soused, který chytl duchapřítomně hadici a postříkat je vodou. Celá vyděšená jsem šla domů. Mámě jsem musela dát za pravdu. Když podivný muž pár let nato zemřel, kočky v okolí byly jako vyměněné.

Zdena (64), Děčínsko