Přesvědčila jsem se o tom, že papoušci dobře vědí, co mluví. Dokážou trefit v pravou chvíli do černého a umějí vycítit i blížící se události.
Mít tak doma mluvícího papouška! Kdo by po tom netoužil?! Jsou to chytrá zvířata a skvělí společníci. Oni mají ale ještě mnoho dalších předností. My měli doma jednoho, co uměl věštit budoucnost.
Každé ráno nám sdělil přesně, jaký den kdo z nás bude mít. Bylo to neuvěřitelné. Chodila jsem tehdy na střední a on mi ráno před odchodem klidně řekl: „To bude koule!“
A opravdu jsem ji ten den ve škole dostala! Když jsem přišla ze školy domů, zlomyslně se pochechtával a oslovoval mě různými nelichotivými výrazy. Ten anduláček se jmenoval Filda a jednou nám uletěl.
Tušili jsme, že k sousedce, ale ona nám to zapřela. Byla to stará paní, tak jsme jí ho nakonec nechali. Občas jsme ji ale slyšeli, jak se s Fildou hádá.
Dědova škola
Tak jsme si pořídili anduláka druhého. Pepíčka! Zejména děda se mu věnoval, trpělivě ho učil a Pepíček se snažil. Byl to talent, brzy se začal zapojovat i do rodinných debat. A i ten měl věštecké nadání.
Večer, když zemřela babička, bylo to ve spánku, se andulák tvářil nešťastně, nakláněl hlavičku na stranu, a pak dokonce spadl z bidýlka. Lekli jsme se, že je po něm. On se ale oklepal a řekl: „Babi není!“
Ráno nás čekal šok, babička se už neprobudila, všichni jsme si hned vzpomněli na Pepíčka. Dlouho se nic nedělo, anduláček se choval jako dříve. Žádné předpovědi, žádné varování, nic!
Až po pěti letech začal opět věšet hlavu. Trvalo to tři dny, a my se báli o dědečka. Čtvrtý den konečně papoušek promluvil: „Půjdu taky!“ Padl na dno klece a byl tuhý. Dostal infarkt.
Své okolí jsem vyprávěním o našich andulkách unavovala, až jsem jednou potkala Ivanu, která měla s papoušky bohaté zkušenosti. Její děti dostaly místo vytouženého psa pod stromeček také andulku.
A pak, že nepromluví
Říkali jí Karlíček. Přes velké úsilí celé rodiny papoušek ale nikdy nepromluvil. A tak nakonec všichni rezignovali, že na mluvení talent nemá.
Jednou ale došlo k významné události, hlava rodiny oslavovala padesát a čestným hostem na domácí oslavě byl i sám jeho šéf. Když vážený host přistoupil k bohatě prostřenému stolu, ozval se silný hlas z klece: „Nežer!“ Taková ostuda!
Umí, když chce
I já jsem dětem pořídila andulku. I když nemluvila, byla zábavný společník. Každého vítala, protože lítala volně po bytě. A to se jí jednou stalo málem osudným.
Cestou ke kuchyňským dveřím špatně odhadla výšku a namočila si křídlo v hrnci s polévkou, která stála na sporáku.
Všichni jsme strnuli úlekem, po kterém následoval šok. Kuchyní totiž zaznělo jadrné zaklení ptáka: „Kurňa drát!“ oblíbená nadávka mého syna v pubertě. Ať mi nikdo neříká, že papoušci neví, co mluví.
Irena (58), Jihlava
