Dcera o mně tvrdí, že jsem takzvaný uklízecí maniak. Jenže sterilní pořádek, který u mě doma panoval, je už minulostí.

Zakládám si na pořádku. Snad jsem tím i okolí nepříjemná, ale doma má být uklizeno. Denně luxuji, vytírám, utírám prach. Donekonečna peru ubrusy, záclony, povlaky na peřiny a polštáře. Zkrátka to chci mít doma hezké.

Dcera se mi směje, tvrdí, že jsem uklízecí maniak. Odpovídám, ať si to ve své domácnosti vede, jak chce, ale u mě nebudou drobky na podlaze ani umatlané umyvadlo. Namítá, že takový teror by žádný chlap nevydržel. Taky že sem žádného nezvu.

Jsem vdova, a tak to už zůstane. Známým jsem se zapřísahala, že chlapa si do bytečku nepustím. No a vidíte. Nedodržela jsem to. Stalo se to loni před Vánocemi. Dělala jsem vánoční úklid a nějaké vyřazené nádobí nesla do sklepa.

Když jsem dole na společné chodbě rozsvítila, zaznamenala jsem jakýsi pohyb. Nervózně tu přecházel pes. Středně velký, strakatý. Pouliční směs.

Potvoro!

Lekla jsem se, že mě kousne, ale působil přátelsky. Vrtěl ocasem, pak se dal do kňučení. Přišel ke mně a čenichem mě šťouchl do nohy. Asi se zaběhl, usoudila jsem. Chodil za mnou fakt jako pejsek, i po schodech nahoru k bytu.

Neměla jsem srdce nechat ho na studené společné chodbě. S hrůzou jsem sledovala, jak se ve vzorně uklizené předsíňce oklepal – a už nebyla vzorně uklizená. Poté se rozběhl pootevřenými dveřmi do obýváku a ladně skočil do zbrusu nového křesla před televizí.

Unikl mi výkřik. „Potvoro! Nové křeslo! Vždyť ho roztrháš. Koukni, jaké máš drápy.“ Ani se nehnul. Vypadal spokojeně. Stočil se do klubíčka a sledoval mě chytrýma očima. Hledala jsem lepenku, na kus papíru napsala Zaběhl se pes, přidala telefonní číslo. Brzy se tě zbavím, nemytý chlupáči.

Příšerný binec

Ač jsem cedulí Zaběhl se pes vyrobila několik, míjely se účinkem. Zvíře bylo každým dnem spokojenější, vědělo, kde je voda, kde miska s dobrým jídlem, venku si očichalo všechny děti, psy i myší díry.

Štědrý den strávilo v mém televizním křesle, najednou plném psích chlupů a drobků. Ozdobila jsem ho alespoň červenou mašlí s rolničkou. „Ten je krásný,“ konstatovali dcera se zetěm. „A už tu není tak sterilně uklizeno,“ dodala se smíchem dcera. To je pravda.

Mám doma příšerný binec. Ale i fantastického společníka. Nezkazí žádnou legraci a má mě rád, vidím mu to na očích. Po večerech se spolu díváme na televizi. To nejpohodlnější nové křeslo si zabral pes, já se choulím na starém vypelichaném.

Pouštím mu detektivky, má je nejraději. Nebo pořady o přírodě. O svátcích samozřejmě pohádky.

Milena (66), Šumperk