To malé lišče se objevilo u našich dveří před zimou. Matku mu zastřelili myslivci a my jsme se ho ujali. Za odměnu pak zachránilo manželovi na procházce život.
Když manžel odešel do důchodu, koupil malý domek se zahrádkou na venkově, kam jsme se přestěhovali. První zimu jsme byli ještě ve starém bytě. Pak jsme ale městský byt předali synovi a snaše, a přesídlili na venkov definitivně.
Zima opět klepala na dveře, napadl první sníh a u našich dveří se jednoho dne objevilo malé lišče. V životě jsem lišku tak zblízka neviděla, a teď tu najednou byla a jedla z misky granule naší kočky.
Jmenuje se Vilma
Manžel se v hospodě dozvěděl, že myslivci ten týden v lese zastřelili lišku, usoudili jsme tedy, že tohle lišče přišlo o matku a hledalo si samo potravu. Od té doby jsme mu dávali na práh něco na přilepšenou. Lišče chodilo přesně před svítáním a pak po západu slunce.
Manžel se k němu časem dostal téměř na dosah ruky. Lišče začalo přespávat v naší kůlničce a tam jsme mu dali starou deku. Manžel si tu malou lištičku po pár týdnech tak oblíbil, že jí dal jméno Vilma.
Pohladit se sice nedala, ale sedávala před manželem jako věrný pes a oddaně se na něho dívala. Stali se z nich parťáci. Jenže. jak pomalu končila zima, Vilma nás navštěvovala čím dál méně, až k nám přestala chodit úplně. Zejména manžel z toho byl smutný, myslel si, že to zvíře už s námi zůstane.
Nespustila ho z očí
Blížily se Velikonoce a já doma pekla a připravovala se na návštěvu syna a snachy, kteří čekali malé. Našeho prvního vnuka! Manžel chodil rád na procházky sám. I ten den se vydal do blízkého lesa.
Kochal se krásnou přírodou, ze sněhu už vyrážely první sněženky a tu si prý uvědomil ten zvláštní pocit, jako by ho někdo sledoval. Zjistil, že v roští se schovává liška. Byl si jistý, že je to jeho stará známá Vilma.
Posadil se na pařez a začal jíst chleba. Liška seděla opodál. Nedalo mu to a hodil jí kus šunky. Šibalka ji popadla a rychle s ní odběhla. Manžel vstal a vydal se po pěšině k vodě.
Ušel kus cesty, když vtom se objevila liška přímo před ním, zatarasila mu cestu a nechtěla ho pustit po pěšině dál.
To ho překvapilo, tvářila se nepřátelsky. Dokonce se po něm agresivně ohnala. Manžela to vylekalo, a tak začal couvat. Po několika krocích mu to ale nedalo o otočil hlavu, zda tam liška ještě je.
Padající větev
Už tam nestála, manžel si však všiml něčeho jiného. Ze stromu v místech, kam chtěl jít, v tu chvíli spadla obrovská větev. Kdyby ho liška bývala nezastavila, padající větev ho mohla zabít. Jak o tom nebezpečí mohla vědět, je nám dodnes záhadou.
Vilma se tak ale manželovi odvděčila za to, že jsme se o ni tehdy v zimě postarali. Dodnes k nám občas přijde a dostane něco na zub. Letos nám dokonce přivedla ukázat i své mladé.
Anna (68), Vysočina
