Stála jsem u hrobu a vzpomínala na svého strýce, když se zničehonic začaly dít neuvěřitelné věci, které se rozumem vysvětlit nedají.
Negativní emoce si mohou lidé přenést až do záhrobí! Nenávist mých příbuzných se přenesla až na onen svět! Na vlastní oči jsem viděla, jak zuřivý boj mezi dvěma lidmi probíhal ještě po jejich smrti.
Do oka si nepadli
Jak se říká, přátele si člověk vybrat může, příbuzné nikoliv. O tom, že vztahy v širší rodině nemusí být vždy pohodové, jsem se přesvědčila už v dětství. Strýc Mirek z otcovy strany a strýc Zdeněk ze strany mé maminky se skutečně neměli rádi.
Dalo by se dokonce říct, že se nenáviděli. Kvůli čemu se k sobě chovali tak nenávistně, to vlastně nikdo přesně nevěděl.
Nenávist se stupňovala
V té době, bylo mi pouze šest let, jsem ještě nechápala, jak mohou být na sebe lidé tak zlí. Zejména když se jedná o členy jedné rodiny.
V dospělosti jsem se pak dozvěděla, že ta nenávist se táhne už od doby, kdy se na svatbě mých rodičů Mirek se Zdeňkem v opilosti těžce pohádali, a dokonce poprali. Postupem času se to neuklidnilo, naopak se vše hodně ošklivě vystupňovalo.
Kdyby mi v té době někdo řekl, že hádku mých dvou strýců odnese jeden z nich svým životem, asi bych se příliš nedivila.
Stačila chvilka nepozornosti
Na strýce Mirka ovšem čekala jiná smrt, předčasná a zbytečná. Nejspíš v zamyšlení nebo v nepozornosti vstoupil do vozovky na červenou a srazil ho právě projíždějící motocyklista. Strýc Mirek utrpěl vážná vnitřní zranění, kterým po týdnu v nemocnici podlehl.
Ještě mu nebylo ani padesát let. Byl rozvedený a neměl žádné děti. Na pohřbu se sešla skoro celá rodina. Chyběl jen strýc Zdeněk, což nikoho nepřekvapilo.
Někdo ničil jeho hrob
U hrobu strýce Mirka se pak odehrávaly různé nepěkné věci. Stal se zkrátka obětí vandalismu. Někdo ničil květiny a svíčky, i jinou výzdobu, kterou tam ostatní z rodiny občas dávali.
Tím hlavním podezřelým byl samozřejmě strýc Zdeněk, ale nikdy se ho nepodařilo při něčem přichytit. Nahlas ho nikdo neobvinil, kvůli klidu v rodině. Pak se ale stala další záhada.
Náhlá smrt přesně na výročí
Přesně tři roky po smrti strýce Mirka našel hrobník na hřbitově právě strýce Zdeňka. Ležel u hrobu svého nenáviděného nepřítele s rozbitou hlavou. Hrobník okamžitě zavolal záchrannou službu, ale bylo to už marné.
Nikdy jsme se nedozvěděli, co tam v den výročí Mirkovy smrti dělal. Ať to bylo cokoliv, nejspíš uklouzl a spadl spánkem na hranu mramorové desky. Také strýc Zdeněk prožil týden v nemocnici v kómatu, než zemřel – stejně jako kdysi Mirek!
Vandalství pokračovalo
Předkové z matčiny strany měli rodinnou hrobku nedaleko té naší, kde byl pohřben Mirek. Poté, co byl do oné druhé hrobky uložen strýc Zdeněk, začalo k případům poškozování hrobů a jejich výzdoby docházet pravidelně, a to u obou strýců.
Tohle už se nedalo svést na žádného z nich, jelikož oba byli po smrti. Nemohlo se ani jednat o nějaké obecné vandalství, protože u ostatních hrobů se nic takového nedělo. Napadlo mě, že strýcové Mirek a Zdeněk spolu nejspíš „válčí“ i po smrti.
Obvinili také mě
Sice se mi kvůli té myšlence všichni vysmáli, ale já jsem o tom byla přesvědčena čím dál více. Sama jsem pak dokonce upadla v podezření, že ten nepořádek kolem hrobů dělám já, abych dodala svým slovům váhu. Takovému obvinění jsem se pochopitelně bránila.
Návštěva hřbitova
Přibližně čtvrt roku poté, co byl na hřbitově k poslednímu odpočinku uložen i strýc Zdeněk, jsem tam šla zalít květiny. Byl příjemný jarní den. Nikdy by mě nenapadlo, v jaké drama se moje návštěva hřbitova změní.
Váza se převrhla
Přistoupila jsem ke hrobce, kde byl pohřben strýc Mirek. Chvíli jsem tam postávala vzpomínala na něj, když jsem najednou jasně viděla, jak se převrhla a rozbila skleněná váza s květinami.
Svíčka, která byla vedle v napůl uzavřené nádobě, náhle zhasla, aniž by k tomu existoval nějaký reálný důvod – panovalo totiž naprosté bezvětří.
Výzdoba se sama rozházela
Stála jsem v šoku a nedokázala jsem se pohnout z místa. Na chvíli se mi dokonce zdálo, jako bych odněkud zaslechla Mirkův rozzlobený hlas. Jakmile jsem se vzpamatovala a přešla ke druhé hrobce, v níž byl pochován strýc Zdeněk, situace se opakovala.
Veškerá výzdoba, co byla na kamenné desce, se náhle bez jakéhokoliv lidského zásahu sama rozházela po okolí. A tentokrát se mi zdálo, že slyším Zdeňkovo zlostné šeptání.
Konečně už nastal klid
Srdce mi bušilo jako o závod a hlavou vířily stovky otázek. Raději jsem ale na nic víc už nečekala a ze hřbitova jsem rychle odešla. Nikdy více se to pak už neopakovalo, a dokonce ustalo i to vandalství.
Kdoví, možná mi tenkrát chtěli oba strýcové jen dát najevo, že jejich nepřátelství skutečně pokračuje i po smrti.
Miroslava M. (62), severní Morava
