Byla to jen taková hloupá hra, která mě mohla stát život. Naštěstí mě maminka našla včas a zachránila.

Dětství jsem měla krásné. Většinou jsme s bratranci trávili prázdniny a někdy i víkendy u babičky a dědečka na vesnici v jižních Čechách. Moc jsme si to užívali.

Babička byla švadlena, tak nám vždycky něco pěkného ušila nebo i upletla, zatímco děda byl truhlář.

Ve stodole měl úžasnou dílnu, kam jsme měli sice zakázáno chodit, o to více nás ale ta zapovězená místnost lákala. Byla plná různých skříní, stolků, židlí, ale také rakví. Atmosféra v místnosti byla tajemná až strašidelná.

Bylo tam neobvyklé, hrobové ticho, všude tam krásně vonělo dřevo. Tam se čas zastavil a my úplně zapomněli, jak dlouho tam jsme. Vyrušil nás většinou hlas babičky, která nás volala k jídlu.

Byla jsem v pasti

Vždycky jsme se hrozně lekli a přemýšleli, jak se z dílny dostat tak, aby si nás nevšimla. Našli jsme si cestičku po žebříku na seník a pak přes chlívek. Prarodiče nás asi nikdy neprokoukli. Byly opět prázdniny a všechno jako vždy.

Rodiče přivezli nejprve mě a den nato přijel strýc s bratranci Jendou a Vendou. Hned jsme si běželi hrát na schovávanou. Pikal Venda a já si říkala, že tentokrát mě nenajde. Schovám se do dílny a lehnu si tam do jedné z rakví, na nichž dědeček pracoval. Venda mě nemohl najít.

Nakonec ho ale napadlo vlézt do dílny a hledat tam. Když mě konečně našel, nenapadlo ho nic lepšího, než na mě přiklopit víko od rakve, aby se mi pomstil. A zlomyslně odešel. Začala jsem ječet, protože tam byla tma. Nemohla jsem ven. Zmocnila se mě hrůza a nemohla jsem pořádně dýchat.

Kamsi k nebi

Bylo to horší a horší. Už jsem ztrácela vědomí, jako ve snu jsem viděla maminku, jak se na mě dívá, volá mě, natahuje ruce. Kolem ní se linula zvláštní záře. Natáhla jsem k ní ruce a ona mě za ně chytla.

Spolu jsme se vznášely kamsi k nebi a já se cítila tak šťastná! Objímala jsem maminku a ona mě… Vtom se otevřelo víko rakve a nade mnou stála maminka. A netvářila se vůbec radostně. Byla vyděšená a naštvaná.

Jak posléze vyprávěla, intuice ji zvedla od stolu, kde s babičkou a dědou seděla, a táhla ji rovnou do dědečkovy dílny, kde naštěstí zaslechla mé přidušené, už skomírající volání. Rakev otevřela a mě tak zachránila.

Bratranci dostali nařezáno a já se od té doby dědečkově truhlářské dílně vyhýbala obloukem.

Jaroslava (58), Jindřichův Hradec