O tom muži se vyprávěly v naší vesnici legendy. Ovládal prý černou magii. Dokonce i poslušná zvířata se rázem stala veřejným ohrožením. Naslouchala snad hlasu šílence?

V naší vesničce v Jeseníkách žil až do konce sedmdesátých let podivný stařec, kterému místní říkali Šňuphajzl. Nikdo nevěděl, odkud do vsi přišel ani kolik mu je let. S jeho příchodem se ale v našem kraji začaly dít záhadné věci.

Až do té doby se tu lidé měli rádi, žili spolu v pohodě a byli šťastní. Najednou ale začal všechny ovládat strach. Šňuphajzl vysedával od rána do večera pod vrbou na lavičce, šňupal tabák a cosi si pro sebe mumlal. Na koho se zadíval, tomu se něco stalo.

Šaman?

Sousedka si zlomila nohu, můj strýc se propadl do žumpy a lokl si, a takových nehod přibývalo. Koho ale strašidelný dědek ovládal nejvíce, to byla zvířata.

Bylo najednou na denním pořádku, že někoho napadl pes, kočka, kohout a dokonce i jinak dobrosrdečná ovce se rozběhla proti svému majiteli jako býk v koridě.

Trvalo nějakou chvíli, než si dali lidé starce a podivné nehody dohromady. Jakmile se jim ale tahle teorie potvrdila, začali se všichni zajímat o starcovu minulost. Objevily se informace, že dědek procestoval celý svět.

Sousedka dokonce někde zaslechla, že prý kdysi pobýval mezi domorodci v Africe, a dokonce tam zastupoval samotného šamana a naučil se různá kouzla. Můj tatínek nad tím tehdy mávl rukou. „Jenom obyčejné klepy,“ prohlásil.

Zbytek vesnice ale povídačkám uvěřil. Všichni byli přesvědčeni, že za každé neštěstí, které se v okolí stane, může Šňuphajzl. Když byla špatná úroda, silný vítr polámal stromy nebo v místním kravíně uhynula dvě telata, všichni věřili, že je to jeho dílo.

Prokletá vesnice

I tehdy existovali lidé, kteří se vyznali v bylinkách a v čarování. Radilo jich několik, ale každý něco jiného. Od svěcené vody, kterou měl dědka postříkat předseda národního výboru, až po růženec zakopaný pod prahem Šňuphajzlova domu. Na starce ovšem nic nezabíralo.

Jen ho to ještě rozvášnilo. Čaroval v noci i ve dne, zvířata ve vsi se stala nepříčetná. I náhodného turistu prý pronásledovali po vsi holubi a klovali mu do kapoty, když ve strachu skočil do auta. Naše vesnice byla prokletá a kaž­dý se nám vyhýbal.

Co nám nakonec pomohlo? Náhoda!

Mezi knihami

Zemřela stará paní knihovnice a nikdo se neměl k tomu, aby se o knihovnu staral. Už nikdo neví, koho to tehdy napadlo nabídnout tu práci strašidelnému dědkovi. Vypravil se k němu statečně náš pan ředitel školy, kterého měl rád každý. Možná i dědek Šňuphajzl.

Po patnácti minutách vyšli z domku společně a zlý stařec se tvářil poprvé přátelsky. Byla to taková změna, že jsme nemohli uvěřit. Mezi knihami se zabydlel. Dokonce se začal aktivně podílet na kulturním programu ve vsi.

Od té doby už se v okolí žádné podivnosti neděly, i zvířata se nakonec zklidnila.

Zdena (64), Bruntál