Záhadný neznámý hlas mi řekl, co mám namalovat. Ten kus papíru pak v noci za úplňku ožil a všechny nás děsil.

Dětství jsem prožila ve starém ponurém domě v pohraničí. Jeho historie byla děsivá, přitahoval k sobě podivné existence a děly se v něm záhadné věci. Jednou, když jsem tak zůstala doma sama, mně cosi vnuklo myšlenku, ať namaluji svůj portrét. Dobře jsem kreslila, tak to pro mě nebyl problém.

Portrét se všem líbil

Usadila jsem se proti zrcadlu a dala se do práce. Ta mi šla od ruky neskutečně rychle a portrét se mi podařil tak, že jsem jím byla nadšená já i celé široké okolí, kterému jsem se kresbou chlubila.

Každého fascinovaly zejména oči. „Ty se ti povedly,“ všichni jásali. Vypadaly jako živé! Ani netušili, jakou pravdu řekli.

Jakoby mě sledoval

Svůj portrét jsem si pověsila do pokoje na zvlášť strategické místo, aby jej nikdo nepřehlédl, a zaujímal tak na stěně královské postavení. Po několika dnech mi ale začal vadit.

Ať jsem se pohnula v pokoji kamkoliv, ať jsem stála kdekoliv, díval se na mě. Sledoval mě. A týž dojem začali mít postupně všichni.

Stín postavy na zdi

Hned při prvním úplňku jsem se v noci probudila s divným pocitem, že se na mě můj vlastní portrét nejen upřeně dívá, ale že dokonce ožil.

Ve chvíli, kdy jsem otevírala oči, jsem zaregistrovala ve světle měsíce naprosto zřetelně se pohybující stín na stěně, kde obrázek visel. Vypadal jako postava. Zbystřila jsem a okamžitě se probudila.

Zírala jsem na kresbu, a stejně upřeně se na mě dívaly i oči z portrétu. Pravý koutek úst byl lehce zvednutý, jako by se tvář na obrázku potutelně usmívala.

Měnil svoji tvář

Tak jsem to přece nemalovala! Nedalo mi to, rozsvítila jsem lampičku a šla se podívat zblízka. Ne, neusmívá se! To se mi zdálo. Lehla jsem si, a když jsem se na portrét podívala, nejenže se neusmíval, ale rty byly naopak lehce našpulené.

Dělal si ze mě legraci? Vstala jsem, obrázek strhla ze zdi a zavřela ho do pracovního stolu. Až do rána se z něho ozývalo praskání a ťukání. Kdy přestalo, nevím, usnula jsem. Ráno byl šuplík pootevřený a obrázek ležel na koberci.

Podivný nářek

Pověsila jsem jej do chodby mezi paroží. Několik dní nato znervóznil mou matku natolik, že nevydržela, strhla ho ze stěny a hodila do kamen. Papír, běžně hořící bez problémů, se začal kroutit, syčet a praskat tak, že to připomínalo zoufalý nářek.

Matku ten zvuk tak vyděsil, že portrét rychle z ohně vyndala. Nedokázala jej spálit. Dala mi ho se slovy, ať ho někam zamknu, že ji ta kresba rozčiluje.

Zmizel ze šuplíku

To jsem také udělala. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsme se krátce nato stěhovali, já zamčenou skříňku odemkla a můj dokonalý portrét v ní nebyl! Obrázek zmizel.

Netuším kam, ale myslím si, že je můj portrét v tom starém domě dodnes – na nějakém bezpečném, dobře utajeném místě.

Radka J. (65), Most