Neuplyne jediný den, kdy bych ji neslyšela, že umí všechno lépe než já i než všichni ostatní. Určitě má mindrák a všechno pomlouvá.
Když se přistěhovala nová nájemnice do našeho domu, první, co jsem o ní slyšela, bylo, že je to pěkná tlusťoška. Bylo mi jí líto, přestože jsem ji neznala, a ještě ji dokonce ani nepotkala. Potom jsme se setkaly ve výtahu a mně bylo hned jasné, že je to ona.
Musela jsem se hodně držet, abych neřekla nějakou poznámku, která by se jí mohla dotknout. Evidentně si ze svého vzhledu nic nedělala. To by si přece neoblékla minisukni a tričko bez rukávů.
Byla nepříjemná
Dala jsem se s ní přátelsky do řeči a přivítala ji v našem domě. Ona se celkem hezky usmála, měla milý obličej a řekla: „Už jsem si všimla, že tady žijí samé socky. To už člověk pozná podle aut, co parkují před domem. “ Trochu se mě to dotklo.
I my s mužem měli totiž dost staré auto, byli jsme v důchodu. Tak nás ta paní asi taky zařadila mezi chudáky. Zbytek jízdy proběhl mlčky. Na rozloučenou jsem ale uslyšela větu, která mi ještě dlouho zněla v uších: „No paní, lituju vás, že tu musíte bydlet.
Já tady budu jen na chvíli, stavím barák.“ Nějak jsem tomu nevěřila. Bydlela sama a navštěvovala ji mladší žena, zřejmě dcera. Taková malá, štíhlá holčina. Tvářila se vždycky, jako když jde na popravu. Jednou mi to nedalo a před domem jsem ji oslovila:
„Tak co maminka, určitě byla ráda, že jste ji přišla navštívit.“ Dívka s sebou trhla, jako bych ji vyděsila, nebo co. A spěšně zmizela za malým parčíkem.
Pěkně mě seřvala
Náš rozhovor ale asi, nebo tedy spíš určitě, vyslechla nová sousedka. Než mě výtah dovezl do mého patra, stála ta paní před mým prahem. „Co si to dovolujete? Vyslýcháte moji dceru? O co vám jde? Sama jste si děti vychovat neuměla.
Já vím nejlíp, jak potomky zvládnout!“ křičela na mě jako smyslů zbavená. V první chvíli jsem si pomyslela, že jí přeskočilo. Vždyť jsem vůbec nic špatného neřekla. Ale po chvíli mi došlo, že tahle paní má problém.
Vše jsem vyprávěla manželovi, ale ani jsem nemusela. Ta ženská tolik křičela, že slyšel každé slovo. „Taky ti musím něco říct. Zastavila se tady včera, když jsi byla na nákupu. Měla na sobě, no, jak to říct, dost průhlednou noční košili.
Bylo jí vidět i to, o co jsem nestál. A ptala se mě, zda by mi mohla něco upéct,“ přiznal trochu s rozpaky, jako by se obával mojí reakce.
Šel k ní na rande
Rozesmálo mě to. Můj muž že by se vzhlédl v téhle osobě? On ale pokračoval: „Víš, bylo mi to trapné, tak jsem na její nabídku kývl. Dneska odpoledne k ní mám jít!“ Najednou jsem na něm viděla, že se mu ta ženská opravdu asi líbí.
Takovým tím zvláštním způsobem. To mě naštvalo. Já se s ní budu hádat a manžel ji bude navštěvovat? Tak to tedy v žádném případě. Vyběhla jsem na nedaleký trh a koupila domácí šaty velikosti 7 XL. Větší neměli, ale i tyto vypadaly jako malý stan.
Byly sytě růžové s velkými fialovými květy. Přesně podle gusta té strašné ženské. K tomu ještě parfém. Smrděl na sto honů, nastříkat ho do myší díry, tak žádná myška nepřežije. Vrátila jsem se s potutelným úsměvem.
Dárek jsem hezky zabalila a podala ho manželovi. „Když už se jdeš najíst, musíš něco přinést. Dej jí to, že je to dárek ode mě!“
Dárek ji nepotěšil
Můj naiva hned souhlasil, a ještě se zatvářil potěšeně. Jako bychom se o něho my dvě praly, či co. Vyfikl se jako na rande. Já jako naoko trochu trucovala. V duchu jsem se ale těšila, jaký z toho dárku bude skandál. Nemýlila jsem se.
Neuplynulo ani deset minut od manželova odchodu a už jsem slyšela křik. „Ty sprosťáku! To je urážka. Nedám si to líbit!“ ozývalo se na chodbě a potom přiběhl můj muž. Na tváři měl rudý flek, zřejmě od facky.
A tvářil se tak vyděšeně, že jsem šla pro jistotu dát na dveře řetízek. Kdyby ta osoba chtěla vykopnout dveře! Teprve potom jsem se rozesmála. Bylo mi tak lehce! Z lednice jsem vyndala nepečený dortík a bohatě ho ozdobila šlehačkou. Sedli jsme si s manželem na balkon a užívali si sluníčka.
Už je pryč
Pod námi, z bytu sousedky, se ozývaly rány, jako by kopala do nábytku, či co. Potom vyběhla jen ve spodním prádle na svůj balkon, který byl přímo pod tím naším. Ona cvičila! V ruce měla jednu činku a čelo ovázané šátkem. Vskutku pěkná amazonka.
Obrátila hlavu nahoru a zakřičela: „Moc na mě nekoukej, ty sušenko. Tvůj chlap chce stejně jenom mě! Uměla bych se o něho postarat lépe než ty! Docela jsem jí to i věřila. Určitě by si ho pěkně vykrmila! V jednom ale sousedka nelhala.
Bydlela v našem domě jen dočasně. Potom musela jít k dceři. Neměla totiž na nájem. Celý život nepracovala, tak brala jen nějaký minimální plat. Chudinka dcera!
Milada S. (68), Kopřivnice
