Malý Toník nemluvil o ničem jiném, než o tom, že chce pejska. Pak se ale o něj nestaral. Vnutili ho mně. Netušila jsem, jak mi ten danajský dar nakonec pomůže.

Které dítě by si nepřálo mít doma zvířátko, že? Náš Toník nebyl jiný. Neustále loudil, že chce pejska a dušoval se, jak se o něj bude starat. Když mu bylo pět let, tak rodiče konečně přemluvil. Pořídili mu štěňátko, kterému dali jméno Maxík.

Byl to roztomilý a veselý pes. Pořád neposedně pobíhal, něco okusoval a vše ho zajímalo. Problém na sebe ovšem nedal dlouho čekat. Našeho Toníka přestal Maxík rychle bavit. Skoro si s pejskem nehrál.

Prý ho pořád kouše a jeho to bolí. Došlo to až tak daleko, že vnuk ječel, jako by ho na nože brali už jen ve chvíli, kdy se k němu štěně přiblížilo. Dceři a zeťovi nastal problém – co se zvířetem?

Bič na babičku

Krátce nato jsem slavila narozeniny. Mladí mi přišli popřát v neděli po obědě, čekala jsem je s upečenou bábovkou a lahví bylinného likéru. Už ve dveřích mi malý Toník vrazil štěně do rukou a povídá: „Babičko, všechno nejlepší k narozeninám, tady máš dárek!“

S velkými otazníky v očích jsem se podívala na dceru. Ta pokrčila rameny a zeť uhnul pohledem. Celé odpoledne do mě hučeli, abych si toho psa nechala. Jak mi to prý prospěje chodit s ním na procházky.

Marné byly moje argumenty, že už jedno „zvíře“ doma mám – housera! A k tomu taky bolavá kolena, vysoký tlak a alergie. Večer jsem nechápala, jak se mohlo stát, že pes zůstal se mnou. Co s ním?

Jako zamlada

Koukal na mě tak smutně… Šla jsem si lehnout. On kňučel za dveřmi. Pustila jsem ho k sobě do ložnice. A tím to začalo! Ráno jsem se musela chtě nechtě obléct, obout a s Maxíkem vyrazit do blízkého parčíku.

Když jsem se vrátila domů, přiznala jsem si, že mi ta procházka udělala docela dobře, i když byla náročná. Odpoledne nešlo jinak, než místo pospávání po obědě vyrazit opět na hodinku ven. A tak to šlo pak každý den.

Po dvou měsících mi venčení přestalo vadit, po dalším měsíci jsem si všimla, že už mě ta kolena vlastně tolik nebolí a na záda jsem jaksi zapomněla. Maxík se mi staral každý den o pohyb a dobrou náladu. Najednou jsem se zase smála a na nějaké lítosti a fňukání mi nezbýval čas.

Když jsem šla přibližně po půlroce na kontrolu k lékařce, zjistila jsem, že jsem zhubla několik kilo a po krevních odběrech se mi zlepšil krevní obraz. Cítím se teď mnohem lépe a s nadsázkou mohu říct, že téměř jako zamlada.

Marie (74), Zlín