O nejlepší kamarádku jsem nechtěla přijít za žádnou cenu. V hlavě se mi tudíž zrodil fantastický plán. Nefungoval ale navěky…

Bylo to přátelství na život a na smrt. Byly jsme nerozlučné. Bydlely jsme ve stejné ulici, chodily spolu do školky, do základky i na střední školu. To už jsme řádily jako neřízené střely. Byly jsme přesvědčené, že naše přátelství nikdy neskončí.

Ostatně, copak může přátelství skončit? „Nic nás nerozdělí,“ ujišťovaly jsme se. A protože jsme chtěly mít jistotu, něco mě napadlo. Připadalo mi to neobyčejně chytré. Dnes nad tím vrtím hlavou. Byl to snad ten nejhloupější plán na světě.

A nejhorší na tom je, že jsme jej doopravdy uskutečnily. „Hele,“ vyhrkla jsem, „a co kdybych si vzala tvýho bráchu? Dostala bych se do rodiny, a to by byla záruka, že zůstaneme pořád spolu.“ Hana byla mým nápadem okouzlena. „No prima,“ vydechla. „Ty jsi geniální!“.

Dlouhé nohy

Hanin o rok starší brácha mě dobře znal. Chodila jsem si k nim hrát do zahrady nebo, když pršelo, do dětského pokoje, od útlých dětských let. Byl to hezký kluk, vysoký, štíhlý, sportovně založený. Pomyšlení, že se za něj provdám, bylo docela fajn.

On to tedy ještě nevěděl, ale pro osmnáctiletou sebevědomou slečinku s nekonečně dlouhýma nohama nebylo těžké procházet se mu před nosem v tak krátkých šatech, že v nich jeden ani nemohl pokrčit rameny, aby se nepřivedl do prekérní situace.

Následovalo pozvání na vesnický fotbalový zápas, kde hrál jako bůh, aby se předvedl. V těsném závěsu přišlo pozvání do kina na francouzskou komedii. Za dva roky byla svatba a hned poté jsme se s Markem nastěhovali do ohromné vily jeho rodičů o čtyřech bytech.

A tak jsem žila s Hanou pod jednou střechou, čímž se náš sen vyplnil. Bylo to tak neuvěřitelně jednoduché, že se tomu skoro nechtělo věřit. Život v té milé rodině byl báječný, plný humoru a veselých historek. Škoda že to nevydrželo napořád.

Domeček z karet

Bylo smutné přiznat si, že se k sobě s Markem nehodíme. To jsem totiž ve jménu grandiózního plánu nevzala na vědomí. Byl to fotbalista tělem i duší, sportu věnoval každou volnou chvilku, zbytek práci. Naše vztahy vychládaly.

Do toho se Hana zamilovala do kluka ze Zlína, vdala se a odstěhovala do jeho rodného města. Náš slavný plán se zhroutil jako domeček z karet. Rozvedla jsem se a odstěhovala do garsonky. Záhy někdo zazvoní. Hana, celá uplakaná. „Odpustíš mi to?“ naříkala.

Vzdychla jsem: „Není co. Ten pitomej plán jsem vymyslela já.“ A musím říct, že se s Hanou vídáme dodnes. Píšeme si, voláme, někdy se i sejdeme. Přátelství, to opravdové, skončit přece nemůže.

Milena (65), jižní Čechy