Rozvody bývají často bouřlivé. Ten můj naštěstí proběhl v klidu. A můj vztah s bývalým partnerem měl i zajímavé pokračování.

S mým manželem Jaroslavem jsme ty nejkrásnější věci prožili, když jsme byli mladí. Seznámili jsme se na vysoké škole, chodili jsme na stejnou přednášku. Nějakou dobu po mně pokukoval a usmíval se na mě, a pak se konečně odhodlal pozvat mě na rande.

Brzy jsme se do sebe zamilovali až po uši a byla z toho láska jako trám. Rok po promoci jsme se vzali.

Vztah ochladl

Naše manželství bylo několik let přímo skvělé. Pak jsme se trochu odcizili. Mohla za to hlavně manželova pracovní vytíženost. Nějak se nám to nedařilo vrátit zpátky do doby, kdy jsme si byli blízcí.

Nehádali jsme se, ale naše manželství bylo už takové dost chladné. Stali se z nás spíše spolubydlící než manželé. Zpětně si občas říkám, že možná trochu toho temperamentu, i za cenu hádek, mohlo tenkrát náš vztah oživit a třeba i zachránit.

Na rozvod jsem nemyslela

O rozvodu jsem ale ani za tohoto stavu věcí nepřemýšlela. Starala jsem se o děti, měla jsem kamarádky a také své koníčky. Takže se rozhodně nedalo říci, že bych doma seděla sama a nudila se.

Myslela jsem si, že je to vlastně takhle normální a do stereotypu postupně upadne každé manželství a že si každý z manželů žije takříkajíc po svém.

Všechno proběhlo v klidu

Měli jsme s Jaroslavem čím dál tím méně společných zážitků. Někdy jsem si zkoušela představit, jaké to bude ve stáří. Bála jsem se, že spolu zůstaneme pouze ze setrvačnosti.

Když mi manžel jednoho dne řekl, že si našel jinou ženu a chce se rozvést, bylo to pro mě překvapení, ale ne šok. Probrali jsme všechno s klidem a rozumem. Děti už byly skoro dospělé a věděli jsme, že se s tím nějak smíří.

Promluvili jsme s nimi o tom a opravdu to tak bylo. Společný majetek, který jsme za ta léta získali, jsme si rozdělili spravedlivě rovným dílem. V bytě jsem zůstala já. Dcera už bydlela u svého přítele a syn měl před sebou dlouhodobou práci v zahraničí. Zůstala jsem tedy v podstatě sama.

Chyběla mi mužská přítomnost

Nejprve jsem si na to docela rychle zvykla a zjišťovala, jaké mi to dává možnosti. Pak jsem si ale čím dál více uvědomovala, jak mi chybí přítomnost nějakého muže – dokonce i Jaroslavova. Scházela mi mužská náruč, pohlazení a polibky.

Nejhorší pro mě byly první týdny po rozvodu. Párkrát jsem večer dokonce přemýšlela o tom, že zavolám bývalému manželovi, aby za mnou přijel. Pochopitelně to byl nesmysl a on by to udělal jen v případě, že bych potřebovala nějakou konkrétní pomoc.

To mi ostatně před naším rozvodem slíbil. Čekala jsem tedy, zda se někdy ozve sám.

Vycítil, že nejsem v pořádku

Když se tak stalo, sám vycítil, že nejsem tak docela v pořádku. Snažil se mě povzbudit, ale příliš mu to nešlo. Znali jsme se moc dobře na to, aby mu došlo, že můj stav není z těch ideálních.

Dva dny po našem telefonickém rozhovoru na mě počkal před firmou, kde jsem pracovala. Pozval mě na kávu do nedaleké kavárny. Tam jsem mu vylíčila, jak se cítím.

Zahrál si na dohazovače

Bývalý manžel mě utěšoval, ale bylo jasné, že je to tak všechno, co pro mě může udělat. Návrat nebyl možný a i kdyby opustil svoji současnou partnerku, mezi námi by to stejně už nefungovalo. Večer mi ale poslal textovou zprávu, která mě překvapila.

Vypadalo to, že se Jaroslav proměnil na dohazovače. Napsal mi totiž, že jeden náš bývalý společný známý je momentálně také sám a někoho hledá. Dal mi na něho i současný kontakt.

Pozvání na večeři

Onen známý se jmenoval David. Byl mi vždycky sympatický, připadalo mi ale hloupé, aby nás po takové době někdo zkoušel dávat dohromady. Pak se mi to ale rozleželo v hlavě. Co tím vlastně ztratím, ptala jsem se sama sebe. Odpověď zněla, že nic.

Napsala jsem tedy Davidovi textovou zprávu a zeptala se, jak se má. Odpověděl během minuty a navrhl, ať si spolu zajdeme na večeři. Souhlasila jsem, i když jsem se trochu bála, jak to bude probíhat. Moje obavy ale byly zbytečné.

Dobře vycházíme

Jakmile jsme si po pěti minutách na sebe s Davidem „zvykli“, bavili jsme se upřímně a otevřeně. Zhodnotili jsme svoji současnou životní situaci i vyhlídky na budoucnost. Bylo to pro oba dva velmi podnětné a další setkání na sebe nenechalo dlouho čekat.

Postupně jich přibývalo a nakonec jsme po roce a půl známosti stanuli i ve svatební síni. To už byl znovu ženatý i můj bývalý manžel Jaroslav. A právě tak, jako jsem mu byla na svatbě já, přišel i on na tu naši.

Dnes jsme s Davidem už patnáct let svoji a já jsem v našem manželství šťastná a spokojená. A s bývalým manželem i jeho ženou udržujeme pravidelný kontakt.

Vendula H. (64), Olomouc