Pořád jsem si to nechtěla připustit a jakoukoli pomoc odmítala, ale teď už nemohu dál. Moje nezlomná hrdost se mi málem vymstila.

Vždycky jsem byla přesvědčená o tom, že se dokážu o sebe postarat. Celý život jsem na tom poctivě pracovala. Nikdy jsem nelenošila. Dovedla jsem se postarat o domácnost, pět dětí, manžela i hospodářství. Jeden čas jsem měla u sebe i nemocného tchána. Nikdy jsem si nestěžovala.

Tak tomu bylo do mých třiaosmdesáti let. Žila jsem soběstačně ve svém bytě se svou kočkou Majdou. Jenže pak mi najednou začaly ubývat síly. Přišla chvíle, kdy jsem začala chodit stále ve stejném oblečení a ani ten kočičí záchůdek jsem nebyla schopná vyměnit.

Nechci to vzdát!

Snažila jsem se být aktivní. Třikrát denně jsem vyrazila ven a obešla park, taky jsem chodila za sousedkami. Občas mi některá z nich nakoupila. Dcera se pro to na mě zlobila, že sousedy otravuju.

Já jsem ale byla přesvědčená, že je neotravuju a že je taková pozornost od cizích lidí normální.

Lepší než obtěžovat své blízké. Od rodiny jsem takovou péči odmítala. Protože jsem ale už měla různé zdravotní neduhy, a zhoršovala se mi i moje paměť, jednoho dne jsem si zapomněla vzít nějaké důležité léky, i když jsem si všechno pečlivě psala.

Měla jsem vypracovaný rozpis, pověšený nad lednicí. Ten den jsem se ale zapomněla na něj podívat. Zkolabovala jsem a poležela si v nemocnici. Dcera mi zatím doma poklidila, navařila a také si neodpustila poznámky.

To byl nápad

„Vidíš, už zase něco hledáš,“ za každou zapomenutou věc mi udělala čárku. Když jsem nechala zapálený sporák, nemohla jsem uvěřit, že to neudělala ona. Začala říkat Aničko, prý ji tak třeba začnu brát jako kamarádku a nebudu se stydět říct jí o pomoc.

A opravdu se to podařilo. Najednou mi nepřišlo proti srsti říct si o kávu či vyprané šaty. Po čase mi nabídla, abych se přistěhovala k ní, že by se můj byt hodil vnukovi, který čeká rodinu. Přišlo mi to najednou jako dobrý nápad.

Anna (86), Jihlava