Jeho lži mi zprvu přišly jako nevinné bláboly. Až pozdě jsem si uvědomila, jak jsou kruté. Netušila jsem, že mi zničí celý život!
Už zamlada vynikal svým sarkasmem a ironií. Právě to se mi na něm tehdy líbilo. Byl prostě jiný než ostatní kluci. Zamilovala jsem se a byla svatba. Lásku mi ale nikdy nevyznal. Zprvu jsem po tom toužila, ale potom rezignovala.
Zakázal mi děti
Říkala jsem si, že je prostě takový a nač ho měnit. Stejně by to bylo marné! Děti nechtěl a já se, dle svého zvyku a také ze zbabělosti, přizpůsobila. Nebylo dne, kdy bych po dítěti nezatoužila! A nezměnilo se to ani později.
Tak moc, jak jsem kdysi toužila po dětech, jsem nyní prahla po přítomnosti vnoučat. Jak bych té drobotiny uměla užít! Naštěstí jsem se mohla těšit alespoň z dětí kamarádek. Moc ráda jsem je pohlídala a byla šťastná, když mě chodily navštěvovat i v dospělosti.
Byla jsem prostě taková vzdálená tetička. No, alespoň něco! Manžel se s postupujícími lety začal měnit. Bohužel k horšímu. Jeho povaha a jednání se nedá jen tak lehce popsat. Byl zvláštní, ale v takovém tom negativním smyslu slova.
Někdy jsem měla pocit, nebo spíš jistotu, že je zlý. Zlý z podstaty. Jen tak, protože ho to bavilo.
Jen naschvály
Že nejčastější obětí jeho bezskrupulózního jednání jsem byla já, asi nemusím nijak zdůrazňovat. „Regino, kde mám tu novou košili? Ty nevíš, že ji dneska potřebuji?“ zeptal se mě třeba brzy ráno před odchodem do zaměstnání.
I v důchodovém věku totiž pracoval a moc si na tom zakládal. Dělal nepostradatelného! Začala jsem hledat a bála se, že ztropí scénu. A nemýlila jsem se. Až po jeho odchodu jsem našla košili na dně jeho skříně.
Vyléval si na mně zlost
Schoval ji tam schválně, jen aby mě mohl seřvat. To ale byla maličkost proti každodenní realitě. Z práce mi několikrát denně volal, aby se ujistil, že vařím, nakupuji či uklízím, jak mi nařídil. Volal i sousedce.
Namluvil jí, že piju, že jsem alkoholička a musí mě chodit kontrolovat. Její kradmé pohledy mi byly podezřelé, ale jaký mají důvod, mě nenapadlo.
Škodolibost neznala mezí
Jednou jsem si hezky povídala s kamarádkou, která mě občas přišla navštívit. Byla to právě ta, které jsem moc ráda pomáhala s dětmi i vnoučaty. Na našem přátelství mi právě z těchto důvodů moc záleželo.
František vstoupil do dveří a tvářil se jako nějaký milý andělíček. S úsměvem si k nám přisedl a milým hlasem se kamarádky zeptal, zda ví, jak ji za jejími zády pomlouvám. Úplně zbledla a tázavě na mě pohlédla. Byl to trapas a já ze sebe nevypravila ani slovo!
On ale, jako by nic, pokračoval: „No, prý jsi úplně neschopná! Bez pomoci bys ses nedokázala o potomstvo postarat.“
Dělá mu to radost
Kamarádka beze slova odešla a já se rozplakala. Nechápala jsem, proč to udělal. Později, když jsem se konečně vzpamatovala, mi to došlo. On mě týrá prostě jen tak! Že ho to baví! „Musím se sebrat. Tohle mu prostě nesmí projít!“ umínila jsem si a dodala:
„Nabídnu mu jeho vlastní medicínu!“ Tvářila jsem se jakoby nic. Ale hned po jeho odchodu do práce, jsem zavolala jeho šéfovi. Starostlivě jsem ho poprosila, zda by nemohl mého milovaného Františka trochu šetřit.
Vyšlo to
„Doma jen leží a odpočívá. Prý je z práce extrémně unavený. Prý ho přetěžujete, ale zbytečně, protože ničemu nerozumíte, “ řekla jsem tomu starému ješitovi. Měl pod sebou jen pět lidí, ale tvářil se jako ředitel zeměkoule.
Nebylo pochyb, že ho můj telefonát naštve. Jen jsem si nebyla jistá, že mě neprozradí, jak jsem ho prosila. Neprozradil, ale František přišel domů jako vyměněný. Málem plakal, že má průšvih. Netušil, že další nepříjemnosti budou následovat.
To byl jen začátek
Jeho bezlepkové papání jsem mu zaměnila za krmi plnou lepku. Proseděl, miláček, celou noc v oné komůrce! Ráno se sotva ploužil. Já nemeškala a „navoněla“ mu ponožky čistě přírodním hnojivem na květiny. Nevoněly! Ani trochu.
V krabičce, v které měl mít připravenou svačinu, nenašel onoho dne vůbec nic. Byl o hladu, protože kantýna byla kvůli rekonstrukci, několik týdnů uzavřená. Moje malé pomsty mi dělaly radost. I s kamarádkou jsem se usmířila. To mu také zamotalo hlavu.
Pomsta není sladká
Nicméně, jeho další lži mi zničily život. Žádná pomluva není zcela zapomenuta a jeho přání nemít děti, bylo pro mě naprosto fatální. Uvažuji o rozvodu, ale nechávám to uzrát. Mám ještě v plánu mnoho věcí, kterými mu znepříjemním život.
Oberu ho o dědictví a také z něho udělám bezdomovce. Pomůže mi kamarádka, také s ním má nevyřízené účty! Říká se, že pomsta je sladká. V mém případě to neplatí. Toužím po sladkém životě a ne pomstě, ale to už se mi nepovede. Čas nejde vrátit zpět, bohužel!
Iva N. (66), Kralupy nad Vltavou
