Byla jsem malá a divoká, nebezpečí mě pronásledovalo na každém kroku. Smrti jsem unikala zázrakem a vždy byla na blízku povědomá bytost.

Fascinoval mě vždycky obraz nad babiččinou postelí − dvě děti nad prudkým srázem a nad nimi anděl s křídly. Věřila jsem, že tyto postavy skutečně existují. Jako by nad dětmi létali andělé a dbali na jejich bezpečí. Moje maminka jako zázrakem unikla jako dítě smrti.

Byly jí dva roky, když babička onemocněla. Hlídala ji o pět let starší sestra, která se zabrala do her s kamarádkami natolik, že si nevšimla, jak malá sestra zamířila k nádraží. Nastoupila do vlaku, ale během jízdy došla k názoru, že zase vystoupí. Tehdy to byl vlak s plošinou, takže žádné dveře ji zadržet nemohly.

Děti štěstí?

Nikdo ji nestihl zachytit. Okamžitě se ji vydali lidé hledat. Všichni čekali, že najdou dítě mrtvé. Maminka se však procházela na louce pod srázem a trhala kytky. Nikdo nechápal, jak ten pád přežila, nebyla ani zraněná. Když byly mně tři roky, také jsem prožila zajímavý příběh.

Hrála jsem si na zahradě našeho domu a došla k názoru, že natrhám mamince květiny do vázy. Ty nejkrásnější rostly samozřejmě na louce za plotem, kam jsem nesměla.

Opatrně jsem se rozhlédla, jestli mě nikdo nevidí, otevřela vrátka a vydala se vysokou travou za kopretinami.

Ochránci bděli

Po několika krocích jsem uviděla přímo před sebou zrzavého „pejska“. Vydala jsem se k němu a zbývalo už skutečně málo, když tu těsně přede mnou, jako kámen z nebe, cosi proletělo. Hrozně jsem se lekla, otočila se a utíkala zpátky domů. Ta bytost letěla za mnou, dokud jsem nevběhla na zahradu.

Teprve když jsem za sebou zavřela vrátka a byla v bezpečí, se vzneslo to zjevení do výšky a zmizelo v dáli. Bála jsem se hrozně, viděla jsem to stvoření jako strašlivého nepřítele. Dnes ale vím, že mě naopak zachránilo. Skutečným nebezpečím byla vzteklá liška, kterou jsem si chtěla pohladit.

Marie (58), Klatovy