Přesvědčila jsem se, že i dávno mrtví lidé mají stále své touhy a potřeby. Na hřbitově mě oslovila duše malé dívky!
V dětství jsem měla jednu hodně dobrou kamarádku. Jmenovala se Marie. Seděly jsme spolu v lavici a i mimo školu jsme spolu trávily spoustu času. Byla skoro jako moje sestra, kterou jsem nikdy neměla. Mohla jsem se jí se vším svěřit, stejně jako ona mně.
Pohřeb kamarádky jsem nestihla
Po základní škole ale odešla Marie studovat do Prahy. Bylo mi to líto, protože mi hodně chyběla. Zůstaly jsme spolu v kontaktu alespoň prostřednictvím dopisů. Potom se Marie vdala a přestěhovala se na sever Čech.
Stýkaly jsme se už jenom minimálně a psaly jsme si jenom občas. I proto jsem se o její smrti dozvěděla až po měsíci, kdy k tomu došlo. Nemohla jsem být tak ani na jejím pohřbu.
Návštěva jejího hrobu
Uběhlo několik týdnů a já jsem se jednoho dne rozhodla, že se vydám směrem na Děčínsko, abych tam alespoň navštívila kamarádky hrob. Položila jí na něj květiny a zapálila za její duši svíčku. Marie strávila většinu života v menším městečku.
Hřbitov ležel na jeho okraji. Našla jsem ho celkem snadno. S hledáním hrobu to bylo o něco složitější, ale i v tomto případě jsem nakonec uspěla.
Vzpomínky na pěkné časy
Stála jsem nad hrobem už skoro hodinu a vzpomínala na všechno, co jsme spolu prožívaly ve školních letech. Mrzelo mě, že jsme se v dospělosti vídaly tak málo. Po další půlhodině jsem se s očima plnýma slz vydala směrem ke vchodu. Toho dne bylo celkem nepříjemné počasí a na hřbitově skoro nikdo nebyl.
Příběh mladé dívky
Můj pohled se cestou zastavil na jednom malém, neupravovaném hrobě. Na náhrobní desce byla fotografie asi devítileté dívky. Jmenovala se Šárka a zemřela už dávno, v sedmdesátých letech minulého století. Všimla jsem si, že proti mně jde nějaký muž.
Byl to hrobník. Viděl, že se dívám na hrob té dívky. Sám od sebe mi sdělil dávnou historii. Šárka byla chytrá a nadaná dívka, která zemřela nečekaně na komplikace po jedné operaci. Jednalo se o chybu lékařů.
Rodiče se pak odstěhovali a později i rozvedli, takže Šárčin hrob vlastně nikdo nenavštěvoval. Bylo mi z toho příběhu smutno.
Její tvář mě stále pronásledovala
Zapamatovala jsem si fotografii té dívky. Měla jsem ji stále před očima. Zjistila jsem, že častěji, než bych si přála. Ten obrázek mě začal v podstatě pronásledovat.
Šla jsem třeba v městě po ulici a náhle se mi zdálo, že ve skupince dětí vidím právě zemřelou Šárku. Začalo se mi o ní i pravidelně zdát.
Vstoupila do mých snů
Celé jsem to přikládala své zvýšené citlivosti. Trochu jsem si vyčítala, že jsem se o ten dávný hrob tak zajímala. Jedné noci mě ve snu Šárka přímo oslovila. Smutným hlasem mi řekla, že bych jí mohla splnit jedno přání, které se jí za života nesplnilo.
Když jsem byla na hřbitově, tak její duše vnímala, že jsem hodná žena. Než jsem se stačila dozvědět, o jaké přání se jedná, probudila jsem se.
Pověděla mi své přání
Byla jsem z toho snu hodně rozhozená a zmatená. Měla jsem pocit, že se děje něco, nad čím nemám kontrolu a co by mě mohlo třeba i připravit o rozum. Uplynul zhruba týden a ten sen, ve kterém mě mrtvá dívka oslovila, se opakoval.
Nyní už jsem se předčasně neprobudila, takže jsem se dozvěděla, jaké přání Šárka má.
Měla jsem pohřbít panenku
Chtěla jednu konkrétní gumovou panenku, jaká byla tehdy v módě. Měla jsem ji koupit a tajně ji zakopat vedle jejího hrobu. Už ve snu jsem se tomu přání bránila. Přišlo mi to absurdní.
Když jsem se pak probudila, říkala jsem si, že to není pravda a že mě prostě jen zasáhla smrt mé kamarádky, na kterou takto reaguji.
Udělala jsem přesně to, co chtěla
Malá Šárka se ale do mých snů stále vracela a prosila o splnění svého přání. Po dvou týdnech jsem to vzdala. Na inzerát jsem tu panenku z dávných dob sehnala. Rozjela jsem se znovu do severních Čech.
Samozřejmě jsem nemohla začít vedle hrobu jen tak kopat, takže jsem musela na hřbitově čekat až do zavírací doby, než odešli poslední lidé. Pak jsem panenku zakopala přesně tak, jak malá Šárka chtěla.
Poděkovala mi ve snu
Připadala jsem si částečně jako blázen, ale zároveň mě hřál i pocit, že plním přání nebohé dívenky a že dělám něco dobrého. Tu holčičku jsem pak viděla ve snu už jenom jednou, když mi dva dny nato poděkovala. Pak už se mi o ní nikdy nezdálo.
Spojení mezi živými a mrtvými existuje
Čas běžel dál a já jsem postupně na Šárku přestala myslet. Od této příhody jsem ale přesvědčená o tom, že po smrti v nás naše nesplněné touhy přetrvávají dál. A také už vím, že existuje jakési podivné spojení mezi světem mrtvých a živých.
Blanka J. (61), Brno
