Pomlouvá nás, dělá naschvály a na pozdrav neodpovídá. Přiznala se, že nám závidí. Nejde o majetek ani o vzhled či nějakou výhru.
Nikdy bych nevěřila, že závist se může týkat i obyčejného lidského štěstí. Přesto jsme s manželem takovou zhoubnou závist zažili. A trvalo dlouho, než jsme se dovtípili, proč je na nás sousedka tak ošklivá! Vše začalo naším výročím svatby.
Tvářila se divně
Jen tak mezi řečí na chodbě jsem se sousedce svěřila se svými starostmi. Sháněla jsem nové příbory a nádobí, abych svoji početnou rodinu mohla pohostit, jak se patří!
„A taky ubrus, vázu a sklenky na šampaňské,“ dodala jsem a všimla si, že se sousedka nějak divně zatvářila. Přičítala jsem to jejím novým zubům, které měla sotva měsíc a nemohla si na ně zvyknout. Jen jsem pokrčila rameny a tím náš rozhovor skončil.
Ale pokračoval hned druhý den. Sousedka se začala vyptávat, kolik hostů budu mít a kolikáté výročí slavím. Když jsem jí začala vyprávět o svých třech dcerách a rovnou sedmi vnoučatech, zkřivila se jí tvář do nepěkného šklebu.
„A co dcerunky, už jsou jistě rozvedené, v dnešní době,“ podotkla tak trochu s nadějí v hlase.
Pomluvila nás u sousedů
Musela jsem ji vyvést z omylu. Holky byly, stejně jako já, šťastně vdané! Svoje zetě jsme s manželem měli rádi jako vlastní a vnoučata jsme milovali. Byly to moc nadané a hodné děti, dělaly nám jen samou radost!
Sousedka se ani nerozloučila a zabouchla dveře svého bytu. Bylo to divné, ale já nad jejím chováním moc nepřemýšlela. Byla jsem zaujatá přípravou pohoštění. Jen co se vrátil manžel z nákupu, hned mi začal vyprávět, co se mu přihodilo.
„Tak prý tě biju,“ řekl se smíchem a dodal, že se to dozvěděl od souseda, co bydlí o několik pater výš než my. „Jak na to přišel?“ ptala jsem se a netušila, že další nelichotivé a zaručeně pravdivé zprávy na nás teprve čekají.
Další den mě nemile překvapil leták na nástěnce u vchodu. Prý bude odstávka vody, zrovna v den naší oslavy.
Vyrobila falešný leták
Bylo mi na omdlení a hned jsem začala vymýšlet, co udělám. „Půjčím si nějaké velké kanystry na vodu, přesunu oslavu do restaurace, udělám oslavu o týden později!“ S variantami jsem seznámila manžela, ale ten jen mávl rukou a zavolal do vodáren.
O žádné chystané akci nevěděli! Leták byl podvrh a my se jen mohli domýšlet, kdo nás chtěl takhle poškodit. V den D jsem měla všechno nachystané. Napekla jsem svatební koláčky i třípatrový dort.
K menu se podávala obvyklá svatební svíčková, polévka s játrovými knedlíčky a vše, co k svatbě patří.
Chtěla zkazit oslavu
Na sobě jsem měla nové šaty, samozřejmě ne už bílé, jako kdysi. Ale i tak jsem byla spokojená, protože jsem v tom frmolu dokázala konečně pár kilo zhubnout. To můj manžel naopak dost ztloustl, ze všeho toho ochutnávání a hodnocení.
Na poslední chvíli si utíkal koupit nový oblek, aby mi neudělal ostudu. Nezapomněl dokonce ani na kytku, kterou mi pořídil navlas stejnou, jakou jsem měla na svatbě. Bílé frézie! Jen byly mnohem dražší než kdysi.
Těšila jsem se na hosty, když mě udeřil do nosu neobvyklý zápach. „Co je to tady cítit?“ ptala jsem se a měla slzy v očích. Ne ze smutku, ale z té neznámé látky, co štípala do očí jako čert. Sousedka mi s vítězoslavným úsměvem na rtech dala na chodbě odpověď:
„Pozvala jsem si domů deratizaci. Našla jsem jednu štěnici!“
Syn ji odhalil
Na to jsem neměla odpověď. Byla to schválnost, nebo náhoda? Zotvírala jsem všechna okna a v duchu doufala, že návštěvy dorazí o trochu později. Nestalo se. Děti začaly kašlat a dospělí nadávat.
Kde je ta zpropadená ženská?“ zakřičel můj syn a hnal se k sousedčinu bytu. Vylezla z té své sluje a byla samý úsměv. Syn se ale nedal obalamutit. Vyčetl jí její chování a v tom vzteku udeřil hřebík přímo na hlavičku. „Že vy mým rodičům jenom šíleně závidíte!
Mají hezkou rodinu a jsou spolu dneska rovných čtyřicet pět let. To vy tady sedíte doma jako nějaká baba Jaga a jen škodíte!“ Lekla jsem se, že to přehnal, ale sousedka se najednou rozplakala.
Odpustila jsem jí
Prý má můj syn pravdu a ona nám naše štěstí závidí! Nemůže si pomoci, proto si na nás všechno vymýšlí. Úplně mě to její přiznání ohromilo. Copak se dá štěstí závidět? Pochopila bych, kdyby nám nepřála nějakou výhru nebo dědictví. Ale štěstí?
To bylo téměř k neuvěření. Přes všechno, co nám udělala, mi jí bylo líto. Pozvala jsem tedy sousedku na naši oslavu. Nechtělo se jí, protože se styděla, ale přemluvila jsem ji. Seděla tiše jako pěna a jen se rozhlížela. Odcházela dojatá a s mnoha omluvami.
Soused už manžela nepodezírá, že mě bije, a sousedi mě zdraví jako dřív. Já si ale dávám pozor, co komu říkám. Člověk nemůže nikdy vědět, co mu budou druzí závidět!
Jitka M. (67), Rakovník
