Moje kamarádka věřila na duchy. Prosila mě, abych si něco zjistila o starém domě, kam jsem se měla stěhovat. Já se tomu ale jen smála.

Když mi kamarádka vyprávěla, že má doma duchy, klepala jsem si na čelo. Myslela jsem si něco o povídačkách a o tom, jak chce na sebe strhnout pozornost. Klára se ale nikdy nedala, a jednou dokonce řekla: „Počkej, až se ti někdy něco takového stane.

Budeš mluvit jinak.“ „Mně se nikdy nic takového nestane, protože duchové neexistují,“ vysmála jsem se jí.

Její posedlost mi vadila

Zatímco Klára sháněla někoho, kdo jí vysvětí dům, my s manželem jsme akorát prodávali byt a stěhovali se do velkého baráku. Klára mi radila: „Měla by sis o tom domě něco zjistit. Je starý a určitě bude mít svoji minulost.

Nech si alespoň tentokrát poradit,“ prosila mě. „Dej s tím už pokoj,“ uzemnila jsem ji. Už mi z těch jejích nesmyslných řečí šla hlava kolem. Byla tím tak posedlá, až jsem se rozhodla, že se s ní přestanu bavit. V domě jsme se zabydleli rychle.

Před námi tam žilo několik rodin, ale podle katastru vždy jen krátkou dobu. Neřešila jsem to. Co je mi do cizích lidí. Nám se v domě bydlelo pěkně. Žádné nevysvětlitelné jevy se tam neděly.

Já se vždy jen pousmála, když jsem si vzpomněla na Kláru a její strašení. Pak jsem ale změnila názor.

U dveří klečela žena

Manžel Vašek odletěl na týden na služební cestu a já zůstala v domě sama. Vzhledem k tomu, že ráda ponocuji, ani toho večera to nebylo jinak. Seděla jsem u televize do jedné ráno. Když už mi padaly oči, rozhodla jsem se, že je čas jít spát.

Zvedla jsem se z křesla, ale hned jsem se zase prudce posadila. U dveří do obýváku klečela nějaká stařena a upřeným pohledem mě sledovala. Ruce měla zkřížené na prsou. Podle vrásčité tváře jí mohlo být klidně sto let.

Do ložnice jsem nešla!

Seděla jsem vystrašeně v křesle a doufala, že je to jen zlý sen. Žena se pak velmi těžce zvedla a otočila se ke mně zády. Plouživým krokem odcházela směrem do pokoje. K smrti vystrašená jsem seděla v křesle skoro až do rána. Nesebrala jsem odvahu, abych se šla podívat do ložnice.

Někdo vzlykal

Celý den jsem nemyslela na nic jiného. Manžel se měl vracet za dva dny. Já si musela přiznat, že se v domě bojím. Následující večer jsem šla spát už v devět. Vzbudil mě nepříjemný zvuk. Znělo to, jako by někdo vzlykal. Bylo to tak srdcervoucí. Ani tentokrát jsem se nedokázala pohnout a čekala jsem, kdy to přejde.

Dům jsem nechala vysvětit

Ráno jsem narazila na zvláštní věc. V obýváku, kde předtím žena klečela, ležel mokrý kapesník. Potlačila jsem svoje ego a hned jsem zavolala Kláře. Vše jsem jí dopodrobna popsala. Usoudila, že půjde o ducha. A já se tentokrát nesmála.

Poslala ke mně ještě ten den kněze, který náš dům vysvětil. Vaškovi jsem to raději ani neřekla, protože by mi nevěřil. Stejně jako já kdysi Kláře, že něco takového existuje. Té jsem se pak za vše omluvila.

Jitka R. (57), Příbram