Mluvila jsem s kamarádkou a dočkala jsem se záhadného překvapení. Myslela jsem si, že nám někdo ruší signál. Pravda byla mnohem zajímavější.

Hanka byla, a vlastně stále je, moje kamarádka od dětství. Zažily jsme toho spolu spoustu. Vždy byla jako moje sestra. Důvěřovaly jsme si, svěřovaly jsme se jedna druhé navzájem skoro se vším a také jsme si pomáhaly, pokud to bylo jen trochu možné.

Často jsme si volaly

Společně jsme odmaturovaly a pak se Hanka odstěhovala se svým novomanželem na Moravu, a tak se naše cesty rozešly. V kontaktu jsme spolu zůstávaly i na dálku.

Už jsme se sice nevídaly pravidelně jako předtím, ale využívaly jsme moderních vymožeností a mluvily jsme spolu několikrát týdně přes mobil. A pak se nám jednoho dne, je to asi deset let zpátky, stala neuvěřitelná věc.

V místnosti byla sama

S Hankou jsme si normálně povídaly, když jsem zničehonic zaslechla nějaké hlasy, které nám do toho skákaly. Domnívala jsem se, že tam Hanka není sama, a tak jsem se jí zeptala.

Podivila se mé otázce, protože kromě ní v místnosti, odkud telefonovala, nikdo nebyl. Řekla jsem jí, co slyším, a došly jsme k závěru, že se nám do toho asi přimotala jiná linka.

Hovor jsem nahrávala

Domluvily jsme se, že zavěsíme a zavoláme si za okamžik znovu. To jsme i udělaly, ale nic se tím nezměnilo. Dál jsem slyšela cizí hlasy. Kamarádka ale neslyšela nic, což by v případě smíchání nějakých hovorů dohromady slyšet měla.

Dělala si z toho legraci a chtěla, abych jí řekla, co vlastně kromě ní poslouchám. Já jsem začala náš hovor nahrávat a snažila jsem se těm slovům porozumět.

Zaslechla jsem jméno kamarádky

Nebylo to snadné, ale nakonec jsem zjistila, že jde o mužský a ženský hlas a že dotyční mluvili česky. Bylo to ale hodně nezřetelné a rozuměla jsem jen některým slovům. Jedno z nich mě ale přímo uhodilo do uší – jednalo se totiž o jméno mojí kamarádky.

Mužský hlas jasně pronesl „Hanka“. V tu chvíli mi z toho úplně přejel mráz po zádech.

Nebezpečí smrti

Během dalšího hovoru se mě kamarádka průběžně ptala, jestli stále slyším ty cizí hlasy. Pořád mi nevěřila, a to i přesto, že jsem ji o tom opakovaně ujišťovala. V jednu chvíli jsem pak zaslechla, jak hlas ženy řekl, že Hance hrozí nebezpečí smrti.

Polekaně jsem zalapala po dechu a napjatě čekala, co se dozvím dál. Muž pak něco odpověděl, ale tomu už jsem nerozuměla. Za chvíli ale řekl něco ve smyslu, že všechno nakonec dobře dopadne.

Záznam jsem jí poslala

Naslouchala jsem současně těm hlasům i tomu, co mi říkala Hanka, a nebylo úplně snadné se na obojí soustředit. Pořád mi připadalo podivné, že kamarádka vůbec nic neslyší. Během dalších pěti minut ony rušící hlasy zmlkly.

Ani tentokrát si kamarádka nevšimla žádné změny. Protože jsem hovor nahrávala, mohla jsem ji zpětně přesvědčit o tom, že se skutečně nejednalo o žádný žert z mé strany. Ten záznam jsem jí pak poslala přes internet.

Hanka musela nakonec uznat, že se nějaký šum do našeho hovoru mísil, ale dál byla přesvědčena o tom, že se prostě jednalo jen o nějakou poruchu.

Kolega nahrávku vyčistil

Měla jsem v práci kolegu, který byl dobrý na různé počítačové programy. Vyprávěla jsem mu o tom zvláštním hovoru a on řekl, ať mu tu nahrávku přinesu, že ji zkusí vyčistit. Řekla jsem si, že nemám co ztratit, tak jsem to udělala. Nakonec se mu to skutečně podařilo a najednou jsem rozuměla vícero slovům.

Musela na operaci

Bylo zřejmé, že ony dvě hovořící osoby se bojí o život mojí kamarádky Hanky. Ty hovory mi nedaly spát, hlavou mi stále běžely otázky, zda to mám kamarádce říct. Nechtěla jsem ji zbytečně děsit, ale pořád jsem na ni musela myslet.

Zanedlouho kamarádka onemocněla a musela v nemocnici podstoupit operaci. Průběžně mě o tom informoval její manžel a její syn. Trvalo několik měsíců, než se ze svých zdravotních problémů Hanka dostala.

Poslechly jsme si ji společně

Abychom to společně oslavily, vydala jsem se o několik týdnů později za kamarádkou na Moravu. Vezla jsem s sebou i onu záhadnou telefonickou nahrávku, upravenou od kolegy.

Nebyla jsem úplně rozhodnutá, zda ji kamarádce opravdu pustím, ale nakonec jsem to udělala. Sledovala jsem, co kamarádka řekne, a viděla jsem, jak se jí oči rozšířily šokem. Její tvář úplně zbledla.

Hlasy poznala

Hanka chvíli nebyla schopná slova, a když se po chvíli konečně vzpamatovala, prozradila mi, že ty hlasy zná. Patřily totiž jejím prarodičům z matčiny strany. Ti už zemřeli před mnoha lety.

Věřím, a moje kamaráda díky té nahrávce také, že po smrti přece jenom nic nekončí a naši předci nad námi drží nějakou ochrannou ruku. A občas se stane, že jejich starostlivé hlasy nedopatřením proniknou nějakou záhadnou cestou i do našeho světa.

Olina H. (58), Ústí nad Labem