Byla jsem tak slušně vychovaná! U nás doma se dbalo na vybraný slovník. V nové práci jsem ale nečekaně zvlčela. Snad se to někdy odnaučím!

Nikdy neříkej nikdy! To je pravdivé rčení. Tehdy jsem nastoupila do nového zaměstnání a byla moc ráda, že se mi podařilo najít práci se skvělou pracovní dobou. Jenže záhy jsem zapochybovala. Důvodem byl otřesný slovník mé kolegyně.

Nebyla jsem v pozici, abych ji mohla usměrňovat. Navíc ona nebyla zlá, ochotně mi všechno vysvětlovala. Kdykoli ale otevřela pusu, padaly z ní neuvěřitelné vulgarismy, že by se za ně nemusel stydět ani dlaždič.

Když telefonovala s někým z rodiny, tak to sprostými slovy jen sršelo. Lidi to u ní brali za normální. Už si zvykli. Mně to ale kroutilo ušima a styděla jsem se. Takové chování, zvlášť od ženy, jsem ještě nezažila.

Rozpaky zmizely

Jednou jsem jí zkusila taktně říct, jestli by jí nedělalo problém na těch vulgarismech trochu ubrat, ale ona se jen zasmála a prý, že je takhle zvyklá, že už se v jejím věku nepředělá.

O práci jsem přijít nechtěla, tak jsem si tehdy řekla, když odmyslím ten slovník, tak je to fajn ženská. Veselá, srdečná, ochotná. Tak jsem se nad tím povznesla…

A co víc, postupem času mé rozpaky dočista zmizely, zvykla jsem si na její vodopád vulgarismů dokonale.

Možná až příliš. Jenže takový slovník je asi nakažlivý. Když jsem přijela po půl roce k rodičům do rodné vísky, a začala jim vyprávět novinky, najednou koukám, jak na mě zírají.

Co to povídám?

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, jaký k tomu mají důvod. A pak najednou táta pohoršeně povídá: „No Ivano, kde se v tobě vzala taková slova?“ Zarazila jsem se, a když mi zopakovali, co jsem během deseti minut řekla za výrazy, nemohla jsem uvěřit.

Aniž bych si to uvědomovala, zaryl se mi slovník mé kolegyně pod kůži tak dobře, že jsem sama mluvila jako dlaždič. Občas mi to prostě ulítne. Naštěstí nemá kolegyně do důchodu daleko, tak snad za tu dobu úplně nezvlčím a pak se to snad odnaučím. Odvyknout si je prý ale těžší, než se ta slova naučit.

Ivana (59), Ostrava