Byla chytřejší a úspěšnější. Všechno věděla lépe a já k ní vzhlížela. Byla jsem za její přátelství vděčná. Až později mi došlo, že se povyšuje a ze mě dělá hlupačku.

Seznámily jsme se náhodou, měly jsme stejnou obvodní lékařku. Vždycky jsme se v čekárně daly do řeči. Dlouhé čekání nám ubíhalo rychleji. Po nějakém čase jsme se vítaly jako staré známé.

Byla sympatická

Věděly jsme, kolik má ta druhá dětí, vnoučat i manželů. S manželem jsem na tom byla lépe než ona. Byla rozvedená a s tím svým bývalým bojovala řadu let. O byt, zahradu i auto.

Aby toho, chudák, neměla málo, děti byly na straně svého otce a s ní, maminkou, se téměř nestýkaly. „Ještě že mi alespoň půjčují vnoučata. Ale ani ta už nemají moc zájem. To víte, puberťáci!“ vyvrátila oči a zasmála se.

Byla mi moc sympatická a po všech těch informacích, se kterými se mi svěřila, mi jí bylo tak trochu líto. Pozvala jsem ji na kávu a naše přátelství získalo na intenzitě.

Mluvila o mně ošklivě

Občas jsme spolu jely na nějaký ten zájezd s místním klubem turistů, do kterého jsme se na její popud obě přihlásily. Nebo jsem ji pozvala k nám a strávila víkend se mnou a mým manželem.

Občas mi trošku vadilo, že o mně mluví nehezky, jako že ničemu nerozumím a všechno spletu. „Je to taková moje malá zmatkářka,“ pronesla a laškovně mrkala na manžela. U turistů mě zase pomluvila, že si ani neumím koupit pořádné boty!

Mrzelo mě to, ale nic zlého jsem za tím nehledala. To můj manžel byl jiného názoru: „Už mi sem tu tvoji Hanu nevoď. Je falešná a jen tě využívá. Proč za ni všechno platíš?“ zeptal se, a mně teprve v té chvíli došlo, že má pravdu.

Platit nechtěla

Hanu jsem zvala vždycky výhradně já, protože ona byla opuštěná chudinka. Nikdy nepoděkovala, a ještě ze mě dělala div ne slabomyslnou. „Hanko, dneska na kávu nejdu, zapomněla jsem doma peněženku,“ oznámila jsem jí jednou a čekala, jak zareaguje. Byla naštvaná.

Dotčená! „No, to se dalo čekat, ty prostě nezklameš a vždycky všechno pomotáš,“ odvětila a znechuceně zakroutila hlavou. Tohle její pohrdavé gesto mě opravdu naštvalo. Pohár mojí trpělivosti přetekl. Řekla jsem jí všechno, co mi vadilo.

Pěkně od plic a bez servítků! Myslela jsem si, že se naštve. Že na mě bude křičet. Čekala jsem hádku, ale žádná se nekonala.

Nejsem chudinka

Podívala se na mě z výšky a blahosklonně se usmála: „Ty moje chudinko malá. Měla bys užívat nějaké léky na nervy!“ Než jsem jí stačila dát pořádnou facku, odkráčela na těch svých vysokých podpatcích pryč. Já se šla uklidnit do obchodu.

Koupila jsem si domů pár dortíků a těšila se, až tuhle historku budu vyprávět manželovi. Doma mě čekalo překvapení.

Pomluvila mě

U kuchyňského stolu seděla Hana. V družném rozhovoru s mým manželem. „Proč se na ni můj Béďa tak usmívá? Proč jí nalil štamprličku? A proč se s tou zmijí vlastně vůbec baví?“ ptala jsem se sama sebe a hnala se ke stolu.

Popadla jsem svoji bývalou kamarádku za culík a zatahala ji. Vyhrkly jí slzy bolesti. „A ven!“ ukázala jsem prstem ke dveřím. „A ven, než ti něco strašného udělám!“ Utíkala, jako by jí za patami hořelo. Dortíky jsem si snědla sama. Manžel se na ně za trest jen díval.

Božena N. (68), Otrokovice